Když drsný horal ochoří

Sice se nedá říct, že bych byl jedincem, který kypí zdravím a je dokonalou reklamou na správný životní styl, ovšem pravdou je, že k tomu, abych podlehl nějaké té chorobě, dochází zřídka.

Až když mě letos na jaře semlel čínský moribundus, mi došlo, že tomu je téměř šest let, kdy mě nějaký podivný zlý ošklivý nepěkná věc vyřadil z provozu.
Bylo to tenkrát začátkem posledního týdne před Vánoci, kdy jsem si všiml kašle. Tedy, že mě zachvátil nějaký divný kašel. Na tom by nic divného nebylo, v zimě nastydne kdekdo, nicméně to, že mi při každém zakašlání vibrují všechna žebra a že následně několik minut lapám po dechu, mě přinutilo se zamyslet;  a protože se mi to líbilo, tak jsem se, jak už víte, zamyslel ještě jednou.
Cestou z práce jsem se pak zastavil ve své oblíbené prodejně potravin, kde jsem vykoupil regál s bylinkovými čaji, neboť jsem žil v domnění, daném mým horalským původem, že to nic není. Avšak bez ohledu na to, že jsem si čaje uvařil množství větší než nemalé, problémy neustávaly.
Kašel mě navíc otravoval i ve spánku, během čehož jsem odhalil pozoruhodný jev. Při každém zakašlání se mé tělo zvedlo lehce nad postel a chvíli jen tak levitovalo. Když se tak stalo počtvrté, rozhodl jsem se k radikálnímu kroku.
Ráno navštívím svou lékařku, rozhodl jsem se. Nechám se přeposlouchat, předepíše mi bromhexin a hotovo devatenáct. A jak jsem řekl, tak jsem udělal.
Ráno jsem vstal brzy a než si někdo něčeho všiml, byl jsem na cestě k lékařce. Ta ordinovala od sedmi a já už před půl sedmou seděl v čekárně. Měl jsem tak strategickou výhodu a nikdo mě nemohl předběhnout; na to, že ve chvíli, kdy jsem do čekárny vešel, v ní nikdo nebyl, jsem když tak měl svědka.
Okolo tři čtvrtě na sedm se objevila sestra. Zdravotní, ne moje. Pozdravila, já mlčky odpověděl. Zeptala se mě, zda mě něco trápí. Chtěl jsem odpovědět, leč ozval se můj kašel. Poté, co z několika stěn opadala omítka a dvě zářivky ze tří praskly, ode mě převzala kartičku zdravotní pojišťovny a zatvářila se znepokojeně.
Krátce před sedmou dorazila i lékařka. Podívala se na mě soucitným pohledem a hned si mě nasměrovala do ordinace.
Využil jsem chvíle bez kašle a poměrně barvitě a plasticky vylíčil, co mě trápí. Lékařka souhlasila s tím, že si mě poslechne. Chvíli mi luxovala hrudník a záda, pak se zatvářila znepokojeně. Poněkud jinak znepokojeně než zdravotní sestra.
„Nevypadá to dobře,“ pronesla lékařka. Očekával jsem, že se hned opraví a řekne: „Totiž zpět; ne, vypadá to dobře,“ což se bohužel nestalo. Následovala věta: „Pošlu vás do laboratoře,“ z níž mi došlo, že varianta bromhexin protentokrát padá.
V laboratoři se příslušná laborantka podívala na žádanku, kterou jsem jí předal, a viditelně zbledla. Následně se pokřižovala a ještě políbila křížek, který jí visel na hrudi. Pak teprve souhlasila s tím, abych si odhalil předloktí a odebrala mi zkumavku krve.
Zkumavku následně vložila do takového jako přístroje, vybaveného monochromatickým displejem. Přístroj začal hučet a na displeji se objevovaly čtverečky, které se zformovaly do tvaru kružnice. Poté, co byla kružnice úplná, vše zmizelo a začalo nanovo. Takhle se kružnice objevila celkem třikrát.
Následně displej ohlásil „Processing…,“ to několikrát zablikalo, pak displej zhasl, rozsvítil se a ukázal tři čerty.
„A sakra,“ ujelo laborantce, „to jsme tu neměli. Když je člověk zdravý, ukáže to tři jahody nebo tři jablka. Když je normálně nemocný, tak to ukáže tři psy. Ale tři čerti…,“ načež mi věnovala útrpný pohled a udělala mi křížek na čelo. „Můžete za paní doktorkou, už bude mít výsledek v počítači,“ dodala.
Lékařka už na mě čekala a v ruce třímala tři recepty. Vyfasoval jsem kodein, antibiotika a pak ještě něco, co jsem neuměl ani vyslovit. Tím pádem došlo k tomu, že jsem Vánoce toho roku doslova prochrápal a než jsem si všiml, že jsou, bylo po nich. K lékařce jsem zamířil devětadvacátého prosince.
Znovu mě poslala do laboratoře a tentokrát na konci procesu se zkumavkou mé krve na displeji zasvítily tři kopretiny.
„No vidíte, už jste zdravý,“ zajásala lékařka, já jí to radostně odsouhlasil a to bylo naposledy, kdy jsem ji viděl. O měsíc později už byla v důchodu a místo ní seděla v ordinaci zcela jiná žena; o tom však až někdy jindy.