Jak se nestat Hvězdou

Být opravdovou Hvězdou, tedy takovou, o které se píše velkými písmeny na titulních stránkách, je sen mnohých a ještě jiných mnohých. Ne vždy se to vydaří.

O tom, že bude tou obdivovanou Hvězdou, snila i Máňa Autsajdrová. Snila o tom tak moc, že nesnila vlatstně o ničem jiném, i když jí pasení krav vynášelo, pořád jen nebyla spokojená, že není Hvězdou.
I sebrala jednoho dne svoje úspory a odcestovala do velkého města na pobřeží velkého oceánu, neboť tam, jak známo, je největší koncentrace lidských Hvězd na jedno město.
Hned nejprve se rozhodla vytvořit si umělecký psojdonym. Přestala se představovat jako Máňa Autsajdrová a začala se představovat jako Kičuda Mičuda, vnučka náčelníka Komančů. Kdyby někdo chtěl, aby prokázala svůj indiánský původ, byla ochotná zabroukat refrén jedné písničky, ve které se zpívalo „komančéro, vytrč péro.“ A doufala, že nikdo nepřijde na to, že jeden z jejích dědečků byl ve skutečnosti školníkem v Lysé nad Labem a druhý instalatérem v Mladé Vožici.
Jenže jak se stát Hvězdou v městě plném Hvězd? Jak proniknout na filmové plátno? Kičuda Mičuda o svém talentu nepochybovala. Jako první se rozhodla zaujmout nějakého toho důležitého pána od filmu. O takových pánech od filmu se říkalo, že rádi jedí čínská jídla a že z toho vznikla jejich přezdívka rejžiséři.
Kičuda Mičuda začala navštěvovat bistro, do kterého chodilo nejvíce pánů rejžisérů a snažila se nějak zaujmout. Jenže když už ji nějaký pán rejžisér vyslechl, pokýval moudře moudrou rejžisérskou hlavou a sdělil Kičudě Mičudě, že takových, jako je ona, je v tom městě čtyřiadvacet do tuctu a že vnučka náčelníka Komančů je naprosto tuctový původ proti pravnučce samotného maharadži nebo neteři velkého dalalajlalámy.
Kičuda Mičuda se rmoutila a trápila a přišly na ni momenty, kdy si nadávala, že nezůstala u pasení krav a odešla budovat kariéru jako budoucí Hvězda. Jindy se zapovídala s jiným pánem rejžisérem. Ten se sice tvářil ještě blahosklonněji než jeho dřívější kolega, ale požádal Kčudu Mičudu, aby mu věnovala nějakou svou fotografii, že se zkusí poptat, jestli by někdo neuplatnil Hvězdu jejího kalibru. Kičuda Mičuda vylovila z kapsy jedinou svoji fotografii, na které se bohužel tvářila, jako by sedla nahými hýžděmi na kaktus a navíc byla navlečena ve svém pasteveckém svetru a pasteveckých teplácích. Pán rejžisér zavrtěl hlavou a zeptal se, jestli náhodou nemá nějakou pěknou fotografii v nějakém časopise. Kičuda Mičuda řekla, že ano a že zítra ten časopis přinese. Do toho bistra už nikdy nevstoupila.
Namísto toho začala chodit do bistra, kam naopak chodili lidé, kteří psali do těch časopisů, ve kterých se nacházely fotografie těch opravdových Hvězd. Tam však také narazila a to tak, že hned první den. Jeden z těch psavců ji vyslechl, načež jí sdělil, že podobných slečen, toužících stát se Hvězdami, potkává osmačtyřicet do tuctu a že Kičudiny Mičudiny historky jsou nudnější než vzpomínání jednoho bývalého premiéra z úleku na dobu, kdy mohl dělat to, o čem teď jenom kecá. A zároveň doporučil Kičudě Mičudě, aby si nakoupila časopisy o Hvězdách a v těch se dočetla, jak se má chovat a co má dělat, aby z ní byla také Hvězda.
Na časopisy padly poslední drobné z jejích úspor, a tak se stalo, že budoucí Hvězda Kičuda Mičuda nastoupila v jednom hotelu jako pomocná síla v kuchyni. To mělo dvě výhody. Ta první byla, že se konečně aspoň trochu najedla. Ta druhá byla, že měla kde nocovat a nemusela už přespávat na lavičce v parku a bát se, že ji někdo okrade o celý její majetek, který se jinak vešel do malé kabelky, kterou měla při spaní na lavičce v parku pod hlavou.
Ve volných chvílích listovala časopisy o Hvězdách a kromě toho, že viděla, že Hvězd je šestadevadesát do tuctu, jí po několika dnech svitlo. Každá opravdová Hvězda má nějakou tu výstřednost, která z ní dělá Hvězdu. A nejlepší je procházet se s nějakým výstředním zvířetem. Jedna vede na provázku pštrosa, druhá krokodýla, další orangutana, jiná paviána a jedna dokonce na vodítku vedla anakondu. Fotoaparáty cvakaly, jak jen mohly. Druhý den sice nějaký šťoura odhalil, že anakonda byla gumová, ale té Hvězdě už její slávu nikdo nemohl vzít.
Teď si Kičuda Mičuda namáhala hlavu o to víc. Kde sehnat nějaké neobvyklé zvíře? V hotelové kuchyni nenašla ani potkana a kdo ví, jestli by si někdo vůbec všiml, kdyby se procházela s potkanem. Takhle se trápila až do jednoho večera, kdy ji její šéf poslal ven setřít chodník před zadním vchodem do hotelu.
Kičuda Mičuda stírala chodník a snila o tom, že jednou bude do toho chodníku vsazena obrovská hvězda a do té bude vyryto její jméno jakožto velké Hvězdy. A zrovna v tu chvíli, kdy nad tím vším rozjímala, se odněkud objevil pes, na kterém by laik pouhým pohledem odhalil znaky minimálně osmi ras (a odborník šesti dalších). Ten udělal to, co psi umějí nejlépe. Přesně doprostřed místa, které Kičuda Mičuda měla už setřené, udělal epesní loužičku.
„Potvoráku jeden,“ zavrčela Kičuda Mičuda, „to sis nemohl počkat a udělat to na tom protějším chodníku? Já bych tě nejradši přerazila na tři půlky!“
„Nebij mě, můžu ti být užitečný,“ promluvil ten podivný vořech lidskou řečí, načež Kičuda Mičuda zůstala stát s otevřenou pusou.
„Šmarjá, mluvící pes,“ vypadlo z ní poté, co se jí vrátil rozum, „ta houbová omáčka sice smrděla hodně podezřele, ale tohle je i na mě moc,“ a zavrtěla hlavou, nicméně psa si dovedla do svého pokojíku a dokonce se s ním rozdělila o buřt.
Jak si svého psího společníka prohlížela, napadla ji bláznivá myšlenka. „Udělám si z tebe lva a budeš se jmenovat třeba Rocky,“ což bylo psovi jedno, protože nejláskyplnější oslovení, které do té doby slýchal, bylo „Hnuse.“
Jak Kičuda Mičuda řekla, tak udělala. Z jedné hromady třásní vytvořila hřívu, kterou když posadila Rockymu na hlavu, vypadal skoro jako lev. Pak mu uštrikovala i takovou tu štětku na ocásek, jako mají lvi a začala ho učit lvím způsobům. A pokaždé, když zvládl to, co ho učila, ho odměnila buřtem.
„Nejvyšší čas tě vytáhnout do společnosti,“ řekla jednoho dne, kdy měla zrovna volno. „A pamatuj si, jsi lev, nesmíš štěkat, ať se děje, co se děje.“ Rocky zavrčel, nechal si nasadit obojek a oba vyšli ven.
Úpěch to byl fenomenální. Nebyli ještě ani uprostřed promenády pro Hvězdy, když se objevili první fotografové a z bezpečné vzdálenosti fotili Kičudu Mičudu a jejího lva. Kičuda Mičuda se tetelila blahem. Kariéra Hvězdy je na dosah ruky.
Jenže pak se pár fotografů odvážilo přijít blíž a navíc nasadili i blesky. Toho se Rocky vytrhl, rozštěkal se jako správný podvraťák, na několik fotografů se vrhl a zaháněl je na útěk. Navíc mu spadla falešná hříva a Kičuda Mičuda měla z ostudy norkový kožich.
Ve svém pokoji plakala a Rockymu pěkně od plic vyčinila za to, že se neovládl a zničil její rodící se kariéru velké Hvězdy.
Rocky seděl v koutě a brblal něco o nevděku. Pak se ale ozvalo zaklepání na dveře a když Kičuda Mičuda otevřela, stál za nimi pán a mával složkou papírů.
„Slečno Kičudo Mičudo,“ volal, „jste Hvězdou, jakou jsme tu ještě neměli. A proto chci o vás natočit film. Dostanete deset milionů dolarů za podpis smlouvy, patnáct milionů dolarů za filmová práva a třicet milionů dolarů za právo první noci,“ a pořád mával těmi papíry.
„S tou nocí nevím, nevím,“ pronesla Kičuda Mičuda, „ale jakmile tu smlouvu podepíšeme, můžeme se domluvit na ledasčem.“
„Výborně, já to věděl,“ radoval se pán, „jenom je tady jedna věc. V tom filmu bude hodně líbání. Umíte se pěkně líbat, slečno Kičudo Mičudo?“
„To bych řekla, že ano,“ usmála se.
„Tak co kdybychom si to rovnou vyzkoušeli a hned potom můžeme tu smlouvu podepsat!“ zvolal pán a vrhl se ke Kičudě Mičudě.
Vtom se v Rockym probudila jeho lví duše. Hlasitě zařval (nebo aspoň si to myslel), rozběhl se, skočil na cizího pána, povalil ho na zem a zakousl ho.
„Cos to zase udělal, ty nedomrlý čokle,“ zařvala Kičuda Mičuda, „teď abych vymýšlela nový skandál, který ze mě udělá Hvězdu,“ a hodila po Rockym popelníkem.
To se Rockymu ani v nejmenším nelíbilo, skočil po Kičudě Mičudě a taky ji zakousl.
A tak se Kičuda Mičuda nikdy nestala Hvězdou.