Hodně divný začátek

Zdeněk se zavrtěl. Věděl, že spí ve své posteli ve svém bytě. Zavrtěl se proto, protože na něj přišla přirozená lidská potřeba, kterou bylo potřeba vyřešit.

Posadil se, zazíval a rozhlédl se. Budík ukazoval půl jedné a venku svítilo slunce. Takže je odpoledne. No paráda.
Zazíval ještě jednou a odečetl si, že je neděle odpoledne. Ještě lepší.
Podrbal se na nose. V pořádku. Je doma, ve své posteli a vedle něho…
Sakra, vedle něho někdo leží!
Někdo, kdo leží vedle něho, kde už několik let nikdo neležel, má dlouhé světlé vlasy a…
Zdeněk mírně nadzvedl peřinu a oddechl si s ulehčením. Ten někdo je očividně holka. Aspoň že tak.
To už se musel zvednout a dojít do nejmenší místnosti svého nevelkého dva plus jedna, aby učinil přirozené lidské potřebě zadost. Pak se vrátil do ložnice.
Holka tam pořád byla. A pořád ještě spala.
Zdeněk se opatrně vzdálil, lehce se oblékl a odešel do kuchyně, kde si uvařil kafe.
Seděl u stolu, upíjel a uvažoval. A vzpomínal. Musel uznat, že v jeho vzpomínkách je jeden bod, mezi nímž a probuzením, které před chvílí absolvoval, zeje díra obřích rozměrů.
To je sice pěkné, řekl si, ale kde a jak jsem přišel k té holce?
Pořád mu to, že v jeho ložnici spí neznámá návštěvnice, nedávalo smysl.
Po chvíli uslyšel z ložnice zvuky, které dávaly najevo, že se někdo pohybuje. Zvedl se, došel ke dveřím a otevřel je.
Neznámá vyjekla a zakryla se pod bradou peřinou.
„Ahoj,“ řekl, „já jsem Zdeněk.“
Koukala na něj jako vystresovaná myš na hodně hladového kocoura.
„Kristýna,“ špitla za chvíli.
„Asi se chceš oblíct,“ nahodil a naznačil, že odejde.
„Počkej,“ řekla a když se k ní otočil, zeptala se: „Neměl bys tady nějaké… no prádlo?“
„Možná,“ odpověděl a šel do předsíně, kde otevřel takovou tu univerzální skříň, která je v každém podobném bytě. Až na dně byla igelitka plná věcí po Lindě. Ležela tam už osm let.
„Možná ti něco z toho bude,“ podal igelitku Kristýně. Ta ji opatrně vzala a znovu si ho pátravě prohlédla.
„Co je dneska za den?“ zeptala se.
„Neděle,“ odpověděl neutrálně.
„A kolikátého?“
„Třetího. Proč?“
„Pfff,“ udělala a rukou, ve které nedržela igelitku s věcmi po Lindě, si podepřela bradu.
„Tak to je průser,“ řekla zadumaně.
„A to jako proč?“ chtěl vědět.
Podívala se na něj se smutkem v očích.
„Když já jsem se druhého měla vdávat,“ povzdechla si.
Navzdory vážnosti chvíle se rozesmál a tak, jak byl, sebou plácl na postel vedle ní. Smál se na celé kolo a nakonec i ji samotnou přivedl k smíchu.
„Tak to opravdu průser je,“ řekl, když se mu vrátila schopnost normálně mluvit. „Co s tím budeme dělat?“
„Nejdřív se obleču,“ konstatovala. „Pak se uvidí.“