Hedvika

Otevřela oči. Na tom by normálně nebylo nic divného; teď jí ale připadalo, že otevírá oči poprvé po hodně dlouhé době. Jako by spala několik... čeho vlastně?

Otevřela oči a snažila se rozhlédnout. V něčem leží. V něčem uzavřeném. Je tu tma, ale přesto vidí obrysy věcí. Nad hlavou má... něco. Pomalu zvedla pravou ruku a podívala se na ni. Nečekaně dlouhé nehty ji znepokojily. I tak se pokusila ruku zatnout v pěst a zatlačit do toho nad sebou.
Prasklo to.  Zatlačila ještě jednou a víko nad ní se rozpadlo.
Mám takovou sílu? pomyslela si. A jak je to vlastně možné?
Zkusila se posadit a praštila se do hlavy, což ji přimělo znovu ulehnout.
Moment, řekla si. Já jsem..., ohmatávala tu věc okolo sebe, já jsem v... rakvi?
Podívala se nad sebe. Nade mnou je nějaký strop, řekla si. Zvedla obě  ruce, soustředila se a zatlačila na strop oběma dlaněmi.
Šlo to pomalu, ale pak se přece jen strop trochu nadzvedl. Zkusila jej posunout doprava. Nešlo to.
Zkusila jej posunout doleva. Aspoň o kousek.
Do jejího soukromí pronikl paprsek světla, až se lekla. Venku je den, došlo jí.
Kousek po kousku posouvala se stropem nad sebou, až se udělala škvíra dost velká, aby se mohla normálně posadit a potom i postavit.
Rozhlédla se. Moment, proč jsem na hřbitově? Já jsem mrtvá? Ale to přece, vždyť se pohybuji a..., ne, nedýchám ani mi srdce nebije. Ale pohybuji rukama, nohama, nebo se mi to všechno jen zdá?
„Už bylo na čase,“ ozval se mužský hlas. Pomalu se otočila směrem, ze kterého přicházel.
Na lavičce mezi hroby seděl muž. Ani hubený ani tlustý, v tričku, kraťasech a slunečních brýlích.
„Dobrý den,“ řekla a její vlastní hlas jí zněl cize. „Můžete mi říct, proč jsem vlastně na hřbitově?“
„Řeknu vám to rád,“ odpověděl. „Jen z toho hrobu klidně vylezte, nic zlého by se vám nemělo stát,“ dodal.
Opatrně zvedla nohu a na několik pohybů se dostala ven. Postavila se na pěšinu, která okolo jejího hrobu vedla.
„A zasuňte, prosím, ten mramorový kvádr,“ řekl muž. „Nemusí ten váš hrob vzbuzovat víc pozornosti, než je potřeba.“
Otočila se, zabrala oběma rukama a mramorový kvádr se posunul, jako kdyby byl z polystyrénu.
Pak pohlédla na náhrobek. A četla tam své jméno.
Ukázala na to: „Takže jsem umřela?“
„Už je tomu tak,“ odpověděl muž a vstal z lavičky. Sáhl do kapsy, něco z ní vytáhl a zavolal na ni: „Chytejte,“ a hodil jí tu věc.
Celá zmatená natáhla ruku, tu věc chytila a vzápětí zaječela bolestí.
Byla to stříbrná mince, která jí vypálila do dlaně epesní kráter.
„To je vše,“ usmál se muž. „Alergie na stříbro, takže jste nejspíš upír.“
Zamotala se jí hlava. „Co to znamená?“
Přišel až k ní. „Milerád vám to vysvětlím,“ řekl, „ale ne tady. Před branou mám auto, pojedeme ke mně, ano?“
Přikývla a následovala ho.

V autě se připásala a konečně se na sebe podívala. Má na sobě šedočerné šaty, které na sobě měla naposledy, když šla své babičce na pohřeb. Taky jí mohli dát na sebe něco lepšího.
„Neměla bych ve dne na slunečním světle shořet nebo tak?“ zeptala se.
„Můžete a nemusíte,“ odpověděl. „To, co se s vámi děje, souvisí většinou s tím, čemu sama věříte nebo nevěříte. Když věříte, že na slunečním světle shoříte, může se vám to stát. Když věříte, že budete se slunečním světlem v pohodě, můžete s ním být v pohodě,“ a pokrčil rameny.
„A neuvidím se v zrcadle, je to tak?“
„Ve většině zrcadel asi ne,“ připustil, „když sáhnete do té přihrádky před vámi, najdete tam speciální zrcátko a v něm se uvidíte.“
Udělala, co jí řekl a podívala se na sebe.
„Jsem fakt hrozně bledá,“ povzdechla si.
„To je riziko upířího života. Ta bledost. A alergie na stříbro, to jste už zažila.“
Podívala se na svou dlaň. Ta se jí postupně zacelovala.
„Jo, tohle je bonus,“ řekl. „Ta rychlá a skoro neomezená regenerace. Možná vám v těle zůstalo pár mikroskopických částic toho stříbra, ale ty se během několika dní zmetabolizují. Dalším rizikem je to, že nesmíte vstoupit do žádného domu, do kterého vás nikdo nepozve. Ale to časem poznáte.“
„Au,“ sykla. Podíval se na ni a rozesmál se.
„No jo, zuby, na to si zvyknete. Co vím, je málo možností, jak to ovládat. Je to podobný reflex jako třeba mrkání. Což mi připomíná, že asi ještě nevíte, že hlavním pokrmem pro vás je od této chvíle krev. V podstatě kteréhokoli živočicha. Můžete si brát krev z ryb, žab a jiných potvor, klidně i z hadů, ale to, prosím, nedělejte přede mnou, jednou jsem to viděl a měl jsem co dělat, aby to se mnou nešvihlo. Samozřejmě z ptáků a savců. Co vím, oblíbené zdroje krve jsou králíci, slepice, husy, kachny a podobná havěť, protože těch je všude spousta. Jsme tady,“ dodal a zastavil před domem se zahradou.

Hedvika vystoupila z auta. Všechno jí připadalo jako v nějakém zvláštním filmu.
„Pojďte dál,“ řekl ten muž. „Vidíte, pozval jsem vás, můžete tedy vejít.“ Otevřel dveře a Hedvika šla za ním do domu.
V jednom z pokojů jí ukázal na pohovku, kam se posadila. Sám usedl k počítači.
„Takže jste Hedvika Návarová,“ spíš konstatoval než se ptal. I tak přikývla. Muž jezdil prsty po klávesnici, klikal myší, díval se doleva, doprava, všemi směry, kousal si spodní ret, něco si pro sebe mumlal, až po několika minutách zajásal. „No konečně, už vás mám, teda nečekal jsem, že tam změní způsob zabezpečení.“ Podíval se na Hedviku a pokračoval. „Zemřela jste, skoro na den přesně, před pěti lety. To je docela dlouho,“ zamyslel se. „Obvykle se upír probudí během pár dní, maximálně do půl roku, vám to trvalo opravdu extrémně dlouho. Budete nejspíš hodně silný upír.“ Pak se vrátil k obrazovce. „Zemřela jste během dovolené v Turecku, kdy na vás při lokální bouřce spadl strom. A to je to zvláštní,“ znovu na ni pohlédl. „Ten strom byl jediný, který spadl. Všechny ostatní stromy zůstaly tou bouřkou nedotčené.“ Zavrtěl nechápavě hlavou a pokračoval. „Převoz vašeho těla koordinovalo naše velvyslanectví s vašimi rodiči a ti pak zajistili i pohřeb.“
„Před pěti lety,“ řekla zamyšleně, „to je asi dlouho, co?“
„Asi ano,“ opustil počítač a podíval se na ni, „vím, že je to brzy, ale vzpomínáte si na něco ze svého posledního dne?“
Zamyslela se. „Nevzpomínám,“ přizala.
„Asi je ještě příliš brzy,“ přikývl chápavě. Pak ho něco napadlo: „Dáte si králíka?“

Vyšli z domu a prošli dvorem ke stodole, vedle níž stála králíkárna. Muž otevřel jedny dvířka a ukázal na králíky.
„Který se vám líbí?“
Líbili se jí všichni a jak se na ně dívala, vyjely jí zuby.
„Ten,“ ukázala nakonec na jednoho hnědého.
„Dobrá volba,“ usmál se muž, sáhl mezi zvířata a vytáhl toho králíka, kterého si vybrala. Pak dvířka zavřel a ukázal jí ho.
„Jen to zkuste,“ pobídl ji.
Přišlo jí zvláštní, že vidí, jak pod tím huňatým kožíškem pulsuje krev. Ale pak se naklonila a zabodla špičky vysunutých zubů do toho chlupatého těla.
Jejím vlastním tělem projela vlna euforie. Sála jako o život, dokud muž nezakročil.
„Dost,“ řekl a králíka od ní odtáhl. Její zuby pomalu zajely. Muž králíka pohladil a vrátil mezi ostatní. „Ztratil dost krve, bude teď malátný,“ řekl a dodal: „A ostatní se ho budou stranit.“
Podívala se mezi králíky. Její oběť skutečně seděla bokem ostatních a ti se mu vyhýbali, jako by okolo něj byla neviditelná stěna.
„A co člověk?“ zeptala se. „Můžu sát krev lidem?“
„Proč byste nemohla?“ odpověděl. „Člověk je přece jen nejrozšířenější zdroj. Ale většina upírů se k lidem uchyluje až jako k poslední možnosti. Z nějakého důvodu pokládají vysávání lidí za neetické.“
Otřela si dlaní rty. Muž šel zpátky do domu, šla za ním. Znovu usedla na pohovku a zeptala se: „Můžou mě nějakým způsobem zabít? Třeba osikovým kůlem do srdce a tak?“
Zasmál se. „Co myslíte, tepe vám srdce?“
Sáhla na sebe. „Žádný tep necítím.“
„Správně,“ přikývl. „Kůl do srdce je sice nepříjemný, ale upíra nezabije. Může vás zabít nadměrné množství stříbra. Nebo vás můžou spálit. Nebo by vás musel někdo rozsekat na kousky, z nichž žádný by nesměl být větší než dětská dlaň,“ a po chvilce dodal: „O žádné jiné možnosti zatím nevím.“

Večer ji zavedl do podkroví. „Klidně si sem lehněte,“ ukázal jí jeden z podkrovních pokojů. „Jako upír sice spánek nepotřebujete, ale odpočívat můžete. Uvidíme se ráno,“ dodal a usmál se.
„Děkuji,“ špitla. „Vy jste taky to... upír?“
Zasmál se. „Kdepak, já jsem obyčejný člověk. Jen zkoumám různé neobvyklé jevy a upíři mezi ně patří. Používám speciální detektor, který mi ukazuje, kdy a kde se může nějaký vyskytnout. Co se vás týká, už před třemi dny jsem začal na hřbitově hlídkovat. Trvalo to, ale nakonec jste se objevila.“ Pokrčil rameny, dodal: „Dobrou noc,“ a seběhl po schodech dolů.

Ležela a zírala na strop. Jediné, co o sobě věděla, bylo její jméno. A taky to, že umřela a teď se probrala. Ale co bylo před tím, než umřela? Zírala na strop a po mnoha a mnoha chvílích se jí vynořily první vzpomínky.

Čtyřletá zrzavá holčička ve školce. Nejoblíbenější hračkou je pro ni glóbus. Dívá se a představuje si, jak se asi žije tady, tady, tady nebo tady. Při poobědovém odpočinku přemýšlí o dalekých zemích, které by si přála navštívit.
Desetiletá zrzavá holka plave při povinném plaveckém výcviku. Ani neví, jak je to možné, ale plave rychleji a mrštněji než ostatní holky i než většina kluků. Učitelka se usmívá a dává ji ostatním za vzor.
Dvanáctiletá zrzka nedala svému spolužákovi opsat domácí úkol. Ten ji praštil do zad a ona mu za to podrazila nohy, když ji předběhl ve frontě na oběd. Měl rozbitou bradu a smála se mu.
Sedmnáctiletá zrzavá slečna pod vlivem časopisů pro dospívající dívky svádí spolužáka, který je všeobecně známý jako ohromný borec. Ke svému zklamání  zjišťuje, že spolužák je borec pouze v teorii a v praxi zaostává. Nakonec ale dosáhne svého. Spolužák se jí od té doby vyhýbá.
Je jí pětadvacet a potkává... Jak on se vlastně jmenuje? Jak? Je vyšší, mohl by zhubnout, ztrácí vlasy, ale baví se s ní a ona se konečně cítí jako s někým na úrovni. Nastěhoval se k ní a letěli spolu na dovolenou. Plavou v moři, jedí místní jídla, užívají si. Pak najednou přijde hádka. Neví, kdo ji vyvolal a kvůli čemu. Nechává ho v hotelovém pokoji a sama jde ven. Ne směrem k moři, ale od něj. Jde stromořadím, když se náhle přižene mrak, spustí se liják a každý dopad kapky ji bolí. Hromy a blesky jsou všude okolo. Chce se schovat a neví kam. Rozběhne se a vběhne zrovna pod strom, který se na ni...

Zamrkala. Tak takhle že by to bylo? A kdo byl ten, se kterým tam byla a pohádala se s ním? Jak se jmenoval? Snaží se vybavit si ho ještě jednou.
Už ho vidí. Jsou v hotelové recepci, právě se ubytovávají a ukazují recepčnímu své cestovní pasy. V tom jeho je napsáno.
Vyskočila. Už to věděla.
Lukáš Kunovský!

Ráno dostala krev z jiného králíka a zatímco její hostitel snídal, pověděla mu o svých vzpomínkách.
„Tak Lukáš Kunovský, říkáte,“ prohlásil a znovu usedl ke svému počítači. Zase několik minut hledal, nadával, zkoušel, funěl a nakonec prohlásil: „Tak ho mám.“
Ukázal jí obrazovku počítače. „Ano, to je on,“ souhlasila.
„Tak co tu o něm je,“ pohladil se po bradě. „Měl manželku Lilianu, kvůli blíže nespecifikovaným neshodám od ní odešel, naposledy byl viděn ale v její společnosti a pak...“ odmlčel se a podíval se na Hedviku.
„Co?“ vyhrkla. „Co je s ním?“
„Oběsil se asi týden po  vaší smrti,“ řekl dutě.
Svezla se po opěradle pohovky. „Může z něj být taky upír?“ zeptala se po chvíli.
„Bohužel,“ rozhodil rukama. „Proběhla kremace.“
Mlčela a pak se zeptala: „A ta jeho manželka?“
„Už se mi to stahuje,“ odpověděl a po chvíli pokračoval: „Je to Liliana Kunovská, vdova, pracuje jako překladatelka z němčiny a holandštiny, má dceru Světlanu, mimochodem,“ pohlédl na Hedviku, „podle toho, co tu vidím, muselo dojít k početí té její dcery v těch několika málo dnech mezi vaší a jeho smrtí. To je vše, co o ní vím. A mezitím jsem zjistil jeden detail i o vás. Asi se vám to nebude líbit,“ odmlčel se a když už jeho mlčení bylo k nevydržení, dodal: „V okamžiku své smrti jste byla taky těhotná.“
Jako by do ní uhodil blesk. „Těhotná?“ sáhla si na břicho. „Takže...?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Jak se to všechno mohlo stát?“ zeptala se zraněně. „To přece...,“ rozhodila rukama.
„Ten váš případ sleduje několik lidí,“ odpověděl. „Nikdo neví, jak je možné, že v době, kdy v místě, ve kterém nikdo neočekával žádné přeháňky, vznikla lokální bouřka, jste byla jediný člověk, který nebyl uvnitř žádné budovy. Nikdo neví, jak je možné, že při intenzitě té bouřky spadl jen jeden strom, a to zrovna ten, který usmrtil vás. A nikdo neví, jak je možné, že hned potom bouřka skončila. A nikdo neví, jak je možné, že se pan Kunovský za necelý týden oběsil. Všichni se tomu snaží přijít na kloub, ale nikdo se nemá čeho chytit.“
Držela si hlavu v dlaních. „Budu na to muset přijít,“ řekla po chvíli a vstala. „Ale nejdříve potřebuji jiné oblečení.“