Hedvika postupně pronikala do tajů upířího života. Vyzkoušela si lov (i to nejrychlejší zvíře bylo proti ní k uzoufání pomalé), regeneraci organismu (omylem useklý prst se jí obnovil během pěti minut) a další jevy.
Pak její hostitel přivedl do domu neznámou ženu. Byla neuvěřitelně vysoká a uvěřitelně elegantní.
„Seznamte se,“ řekl. „Tohle je madam Elvíra.“
„Pouze Elvíra,“ odvětila neznámá s úsměvem. Její hlas zněl jako operní zpěv. „Vy budete Hedvika, ano?“ usmála se na Hedviku. Pak se podívala na hostitele: „Tato paní je ten nejnovější upír?“
„Je to tak,“ přikývl. „Za posledních pět let teprve šestý. Měl jsem štěstí, že její rodiče jsou konzervativní a trvali na normálním pohřbu bez kremace.“
Přikývla a obrátila se zpět k Hedvice: „Můžete se mnou na slovíčko?“ a k hostiteli dodala: „Omluvíte nás, že ano?“
Obě se vrátily za necelou hodinu. Na stole je čekaly dvě sklenice. V té pro Hedviku byla krev z králíka, v té pro Elvíru z kapra, pro kterého hostitel zajel do rybářství.
„Vy víte, jak uctít hosta,“ pronesla s úsměvem Elvíra, byť působila poněkud rozcuchaně. Oproti tomu Hedvika působila maximálně klidně.
Obě vypily své sklenice a bylo na nich vidět, že jim to pomohlo.
„Měl jste pravdu,“ pronesla Elvíra po chvíli. „Hedvika je skutečně mimořádně silný upír. Když jste mi říkal, že její transformace zabrala pět let, nedovedla jsem si představit, co můžu čekat. Nyní vím, že mám před sebou někoho, kdo nás může vést a vybudovat pro nás respekt.“
„S Hedvikou se snažíme přijít na kloub prvotní příčině její smrti,“ navázal hostitel. „To, že byla jediná, kdo byl venku při bouři, která se zjevila zničehonic, a zároveň jediná, na koho spadl jediný strom, který tu bouři neustál, je souhra náhod, která nedává smysl. Tedy dává, a to, že byla někým nebo něčím vyprovokována. Jen zatím nemáme jak poznat, kdo nebo co tu provokaci spustilo.“
Elvíra se zamyslela a poměrně dlouho mlčela. Pak promluvila a vůbec nezněla vesele.
„Z historie pochopitelně znám podobné případy, i když jsou poměrně ojedinělé. Za posledních pět set let, abych byla konkrétní a korektní, je tady paní Hedvika třetí případ takové smrti. Přitom je první, mohu-li to tak říct, ženou, která sešla z lidského světa tímto způsobem. Oba předchozí takto usmrcení lidé byli muži a oba se obrodili jako upíři, aby mohli toho, kdo na ně přivolal jejich smrt, potrestat. Jednomu se to podařilo úplně, druhý při své pomstě bohužel rovněž zahynul,“ odmlčela se a po další delší chvíli pokračovala: „V obou případech, a nepochybuji o tom, že tomu tak bylo i u zde paní Hedviky, byla na začátku kletba pronesená nebo vyvolaná čarodějem, mágem, nebo jak se jim říká. U paní Hedviky je ve hře varianta, že původcem takové kletby mohla být vědma nebo čarodějka.“
„Takže víme, koho hledat,“ konstatoval hostitel. „Jen zatím nevíme, kde se skrývá a jestli ji najdeme.“
Obě ženy mlčely. Ticho prolomila Hedvika: „Já ji najdu.“
„Řekla jste, že Hedvika je mimořádně silný upír,“ řekl později hostitel Elvíře, „myslíte, že by dokázala překonat i vás?“
„Hedvika,“ odpověděla Elvíra zamyšleně, „by mohla, pokud by chtěla, mě i zabít a nedalo by jí to moc práce. Zároveň ještě svou sílu úplně správně neovládá, takže by se mohlo stát, že by ji použila nesprávným způsobem a tím by se mohla vystavit ohrožení.“ Zatočila hlavou a dodala: „Každopádně pokud na ni nespadne balvan stříbra nebo se nedostane do ohniště, máme nejsilnějšího upíra, kterého známe. A nevím o nikom, kdo by znal silnějšího.“
V podvečer, kdy se cítila nejlépe, oznámila Hedvika svému hostiteli, že se potřebuje projít a že se vrátí. Hostitel souhlasil, jen ji upozornil, na koho a na co si má dávat pozor.
Hedvika, aniž by to plánovala, instinktivně dorazila na hřbitov. Trochu ji zarazilo, když u svého hrobu uviděla dva lidi. Pak se podívala lépe a zjistila, že to jsou její rodiče.
Zůstala stát na místě. Najednou se nedokázala pohnout. Viděla na matce i na otci, že za těch pět let od její smrti oba zestárli o minimálně dvacet let.
Po chvíli se uvolnila a dokázala k nim přijít blíže.
„Dobrý večer,“ pozdravila. Oba se k ní ohlédli, odpověděli na pozdrav a zase obrátili pozornost k hrobu. Hedvika si uvědomila, jak je zvláštní číst své vlastní jméno na náhrobku. Když se její rodiče připravovali k odchodu, odvážila se na ně promluvit.
„Vy jste tu slečnu znali?“ zeptala se nevinně.
„Aby ne,“ povzdechla si matka. „Byla to naše dcera. Vkládali jsme do ní velké naděje,“ a hluboce povzdechla.
„Za to mohl ten syčák,“ zahudroval otec. „Ženatý chlap, popletl mladé holce hlavu a nedomyslel, kam to může dojít,“ a mávl naštvaně rukou.
„Víte,“ řekla najednou matka, „že jste naší dceři docela podobná? Umím si představit, že by takhle mohla vypadat, kdyby...,“ nedořekla.
„Ale co tě nemá, Libuno,“ hartusil otec. „Tady slečna je úplně jiná, navíc Hedvika nebyla nikdy takhle hubená.“
„Já jsem se nepředstavila,“ řekla Hedvika. „Já jsem He..., Helena,“ zaimprovizovala.
„Taky jméno od H,“ usmála se matka. „Já jsem Libuše a můj manžel je Franta.“
Hedvika chtěla vykřiknout, že to přece ví, ale ovládla se.
„Jaká vlastně byla vaše dcera?“ zeptala se.
„Nezodpovědná uličnice,“ zavrčel otec.
„Chytrá a sebevědomá,“ pousmála se matka. „Nakonec, jestli nespěcháte, můžete s námi k nám domů a tam si o ní v klidu popovídat.“
Hedvika váhavě souhlasila a vydala se s nimi ven z hřbitova. Už byla u hřbitovní brány, když jí projel hlavou impuls, který ji přinutil se ohlédnout.
V tu chvíli ucítila velkou koncentraci zla a přesně věděla, kde se ta koncentrace nachází.
