Drop

Ti z vás, kdo někdy četli (nebo snad stále čtou) můj neveřejný blog (který existuje mimo tento prostor), se už seznámili s postavou mého dávného kamaráda, kterého uvádím pod přezdívkou Drop.

Není jasné, kde ke své přezdívce přišel a je vysoce pravděpodobné, že si ji vymyslel sám. S odstupem mnoha let mohu říct, že jeho přezdívka byla naprosto přiléhavá a seděla k němu podobně jako k populárnímu zpěvákovi Karlu Zichovi přezdívka Kulíšek.
Shodou okolností je tomu letos přibližně asi tak odhadem 27 let od chvíle, kdy se zrodilo přátelství mezi mnou a Dropem. Přesněji mezi Dropem a mnou. O přesném datu se dodnes vedou spory.
Jako introvert nejsem zrovna přeborníkem v hledání a nalézání přátel a kamarádů. Pokud chce někdo být mým kamarádem, musí se mi doslova vnutit a vytrvat tak dlouho, až jeho vnucování podlehnu a za kamaráda jej začnu označovat sám od sebe. Není to jednoduché, jak potvrdí každý, kdo mě aspoň jednou za život potkal. A kdo mě nepotkal, tomu to můžu potvrdit já sám.
Nuže, přátelství mezi mnou a Dropem bylo záhadou pro mé známé, pro Dropovy známé, pro naše společné známé a úplně nejvíc bylo záhadou pro mě. Byli jsme totiž naprosto dokonalé protiklady. Já flegmatický introvert, působící skoro až asociálním dojmem, oproti tomu extrovertní sangvinik Drop, který svou bujarou bodrostí dokázal prorážet komunikační bariéry všude, kde se vyskytly. Ovšem ve finále mi to vyhovovalo, neboť pozornost okolí se pokaždé soustředila na Dropa a já si mohl užívat svou nenápadnost, pro introverta naprosto důležitou věc.
Co nás však dokonale spojovalo, byla literatura. Oba jsme byli přímo ukázkoví knihomolové a navzájem jsme si rozšiřovali literární obzory. Drop mě uvedl do světa Terryho Pratchetta nebo Stephena Kinga a já mu ukázal svět Alexandra Dumase či Victora Huga. Nebylo proto divu, že při našich společných cestách v rychlíku mezi Libercem a Pardubicemi nebo mezi Pardubicemi a Libercem jsme buďto oba koukali do knih, nebo vedli konverzaci o knihách.
V jedné věci byl Drop kousek přede mnou. Psal povídky. Některé tak ujeté, že se v nich ztráceli nejen čtenáři, kolikrát se v nich ztratil i sám autor, jiné s aspoň trochu realistickým podkladem. A několik povídek napsal i o mně.
Zde je nutné uvést jeden podstatný fakt. Pokud psal Drop povídky o mně, dokázal k reálné postavě (tedy ke mně) připsat naprosto neuvěřitelné události, které bych si sám za střízliva nevymyslel; a obávám se, že bych si je nevymyslel ani po dlouhém několikahodinovém tahu různými restauracemi a jinými podniky veřejného stravování.
Když jsem oprávněně poukazoval na to, že události, které Drop popisuje, se odehrály jinak či neodehrály vůbec, vysvětlil mi, že realita nemá nikdy přednost před kvalitní fabulací; to mě uklidnilo na nezbytně nutnou dobu, než jsem se dověděl, co znamená slovo fabulace.

Aby to pochopili i méně informovaní a proti získávání informací odolnější jedinci, uvedu příklad. Vždy nejprve popíši reálnou situaci a následně uvedu, jak to Drop zapsal do své povídky.

Realita:
Sedíme v rychlíku ve vagónu s velkoprostorovým uspořádáním. Zabíráme celou jednu čtyřku, každý máme k dispozici dvojsedadlo. Drop sedí ve směru jízdy, já v protisměru. Každý se věnujeme nějakému tomu čtení. Kromě nás je ve vagónu odhadem nějakých dvanáct lidí.
Dropova povídka:
Sedíme v rychlíku ve vagónu s velkoprostorovým uspořádáním. Vagón je nacpán k prasknutí, kdo nesedí, ten stojí a stojí úplně všude, dokonce i mezi sedícími. Někteří méně odolní jedinci mezi stojícími navrhují, aby se pokaždé, když vlak zastaví ve stanici, vyměnili sedící se stojícími. Ženy omdlévají, muži drtí mezi zuby nevybíravé výrazy.

Realita:
V jedné stanici přistoupí slečna a posadí se naproti nám přes uličku. Nasadí si na uši sluchátka a začne poslouchat hudbu. K tomu si vytáhne skripta a soustředěně do nich kouká. Oba s Dropem na ni krátce pohlédneme a vrátíme se ke čtení.
Dropova povídka:
Slečna přistoupila, ovšem zůstala mezi stojícími. Protože se mi jí zželelo, nabídl jsem jí místo u sebe na klíně. Slečna po chvílí váhání souhlasila, usedla na mne a seděla tak po celý zbytek naší cesty.

Realita:
Prochází okolo nás rodina tvořená mámou, tátou a neidentifikovatelným dítětem odhadem předškolního věku. Dítěti kouká z batohu klasický plyšový medvěd kakaové barvy.
Dropova povídka:
Místo rodiny je pár teenagerů a dívka z tohoto páru má plyšového medvěda v igelitce. Ovšem medvěd není klasicky kakaové barvy, medvěd je oranžový(!!!). Dívka mě požádá, zda bych jí igelitku s medvědem nehlídal, já souhlasím a tak jsem kromě jedné slečny obložen ještě igelitkou s oranžovým (!!!) plyšovým medvědem.
V tomto bodě jsem Dropovi tvrdil, že oranžového medvěda mu nebude věřit ani ten největší pitomec, čímž jsem ovšem pitomce hrubě přecenil. Našli se takoví, kteří bez ohledu na to, že jde o povídku, z níž drtivá většina je vymyšlená, se podle ní pokoušeli hodnotit mě v reálném životě.
Jiná Dropova povídka ke mně byla milosrdnější, ovšem způsobila málem nehodu velkého rozsahu, neboť Drop, nic zlého netuše, do ní vepsal: Šlo o blondýnu a ty on, jak známo, nemá rád. Už když jsem to četl, jsem si uvědomil, že jde o kritický bod jinak skvěle vyfabulovaného příběhu. A měl jsem pravdu.
„Tak ty nemáš rád blondýny, vážně?“ vykřikla na mě jednoho dne kolegyně Štěpánka a rozhodila okolo sebe svou hřívu barvy zralého obilí, což způsobilo, že dvěma studentům nižšího ročníku, co náhodou procházeli okolo, spadly dolní čelisti někam k spodní polovině hrudní kosti. Nemýlíte se, opravdu to bylo dáno tím, že Štěpánka četla povídku, která obsahovala inkriminovanou větu. Ovšem na rozdíl od zmíněných pitomců pochopila, že se jedná o povídku čili fabulaci, poněvadž znala okolnosti, které znali opravdu jenom zasvěcení.
To, že jsem se po několika letech rovněž začal věnovat psaní povídek, je tedy původně Dropova zásluha, protože hrát si se slovy a vytvářet příběhy mě vždycky bavilo. A protože už je to opravdu mnoho let, co jsme se s Dropem potkali naposledy, věnuji mu tento článek jako vzpomínku a jisté poděkování.