Dlouhý den

Erlan sedí na kožené sedačce v sekretariátu ředitele jedné firmy. Je osm hodin ráno a on doufá, že si ředitel najde ve svém nabitém programu na něj čas.

Erlan by tu nejraději nebyl. Nejraději by se věnoval něčemu jinému, jen netuší, co by to mělo být. Když před dvěma měsíci kývl svému švagrovi na to, že bude jeho obchodním ředitelem v této zemi, netušil, jaký bič si na sebe upletl.
Ta země ho nepřijala. Lidi tu mluví řečí, která Erlanovi zní jako kakofonie jazykolamů. Sám umí svou rodnou řeč, docela obstojně ruštinu, začátečnicky angličtinu a velmi lámaně němčinu. Když v téhle zemi promluví rusky, lidé si od něj odsedávají.
Erlan vzpomíná na svůj domov kdesi v jedné ze středoasijských republik. Jeho země získala samostatnost po rozpadu mnohonárodního východního impéria. Nadšení a euforii ze samostatnosti vystřídalo zjištění, že všechno, co za ně zajišťovalo impérium, si musí zajišťovat sami. Včetně zahraničního obchodu.
Erlanův švagr koupil v privatizaci, kterou provázela spousta otazníků, manufakturu na výrobu kosmetiky na rostlinné bázi. A po několika letech se rozhodl expandovat. Erlana, který se přes den živil jako učitel a večer jako taxikář, zlákal tím, že mu nastínil, jaké provize si může vydělat jako obchodní ředitel.
Jenže mu už neřekl, že si odbyt musí zajistit sám. Erlan dorazil do této země s několika taškami vzorků. Obchází dostupné i méně dostupné lidi a snaží se u nich vzbudit zájem. Moc mu to nejde.
Vůbec mu to nejde.
Už několikrát mu musel švagr poslat další peníze. Vždycky s ironickou poznámkou, že mu je strhne z provizí, jakmile Erlan uzavře opravdu velký obchod. Chudák Erlan z toho skoro nespí a jí taky málo.
Tady navíc hučí klimatizace, takže pravou polovinu těla má Erlan skoro zmrzlou. Sekretářka sedí za svým stolem, něco ťuká do klávesnice, kouká do svého monitoru a Erlana přehlíží jako velké širé rodné lány.
„Promiňte, slečno,“ vykoktá ze sebe Erlan chvíli před devátou, „kdy asi bude pan ředitel přijmout mě?“
Sekretářka zazírá jeho směrem, přesune žvýkačku v puse od levé tváře k pravé, zafuní a řekne: „Pan ředitel o vás ví, bez obav.“
Erlan se zavrtí na kožené sedačce a snaží se nebýt nervózní.
Sedí už dlouho. Na hodinách nad sekretářčinou hlavou vidí, že se přiblížila jedenáctá hodina. Skočil by si někam na oběd, ale bojí se, že zrovna v tu chvíli bude mít ředitel této firmy čas ho přijmout a on jej promešká.
O půl dvanácté se sekretářka odsune od svého stolu, zvedne se a odchází. „Nevím, jak vy,“ říká Erlanovi, „ale já mám obědovou pauzu.“
„A ví o mně pan ředitel?“ zeptá se Erlan, potěšen tím, že otázku sestavil se správným pořadím slov.
„Samozřejmě,“ odvětí sekretářka ve chvíli, kdy se za jejím pozadím zavírají dveře směrem ven.
Erlan se snaží uvolnit. Moc mu to nejde. Na jednu stranu má radost, že po dvou měsících se dostal k tomu, že si domluvil schůzku. Na druhou stranu neví, jestli vůbec jeho schůzka proběhne a jak dopadne.
Chvíli po poledni se sekretářka vrací. Znovu usedne na svoje místo a přejede Erlana naprosto apatickým pohledem.
Erlan má připravenou řeč o tom, jak je kosmetika na rostlinné bázi z jeho země skvělá. Má s sebou i vzorky. A v hostelovém pokoji mnoho dalších vzorků, dohromady všechny, se kterými do této země přicestoval. Když nemyslí na to, že čeká na přijetí někde, kde se na něj sekretářka ředitele dívá lhostejně, piluje si v mysli svou obchodní řeč.
Hodiny nad sekretářčinou hlavou ukazují čtvrt na tři. Někdo sekretářce volá. Ta bere hovor, něco říká v té řeči, které Erlan ani za mák nerozumí, pak se zasměje, ukončuje hovor a věnuje svou pozornost zase svému počítači a monitoru.
Erlan vstane a jde k ní. Sekretářka vzhlédne.
„Copak?“ zeptá se bez okolků.
„Říkala jste, že ví pan ředitel o mně,“ vyhrkne Erlan.
„Ano, ví.“
„A přijme mě?“ chce Erlan vědět.
„Uvidíme,“ odpoví sekretářka.
Erlan není spokojený, avšak sedá si zpět na koženou sedačku.
V této zemi není šťastný. Když jde po chodníku, lidé se mu vyhýbají. Místní na něj pohlížejí jako na nepřítele. Přitom on nic zlého v mysli nemá. Jen chce prorazit a rozjet ten velký obchod, aby dokázal švagrovi, že není takový ňouma, za jakého jej švagr má.
Mine třetí hodina odpolední. Sekretářka se nad Erlanem smiluje a přinese mu sklenici vody. Erlan ji do sebe obrátí na jeden hlt.
„Ví pan ředitel o mně?“ zeptá se potom.
„Už jsem říkala, že ví.“
Sekretářka toho víc neřekne. Erlan se cítí hůř a hůř. Pro zdejší lidi je vetřelec nebo neviditelný. Asi dvakrát si do hostelového pokoje přivedl prostitutku, avšak v obou případech z toho bylo fiasko. Zkusil si zde najít přátele v útulné hospodě, skončilo to tak, že seděl v jedné půlce hospody sám a ve druhé půlce seděli všichni ostatní hosté.
Půl čtvrté. Tolik hodin ukazují hodiny nad sekretářčinou hlavou. Erlan si začíná nervozitou okusovat nehty. Ano, četl, že na správnou příležitost si musí umět počkat, avšak takhle dlouhé čekání je už úmorné a nepříjemné.
Sekretářka se zvedne, jde od svého stolu a otevře dveře do vedlejší kanceláře. Erlan se chce také zvednout a následovat ji, avšak dveře se zavřou dřív, než to stihne udělat. Zklamaně usedne zpátky.
Po chvíli se sekretářka vrací a zase usedá ke svému počítači. Erlanovi věnuje lhostejný pohled.
Čtvrt na pět. Erlanovi je do pláče. Pozdě lituje, že se nechal švagrem ukecat. Teď je v cizí zemi a nevidí žádnou budoucnost. V rodné zemi si sice taky nemohl vyskakovat, ovšem pořád měl nějaké zázemí.
Půl páté. Sekretářka vypíná počítač, zvedá se, sbírá svoje věci, přehazuje si kabelku přes rameno a pomalu se chystá k odchodu.
„Vy odcházíte?“ ptá se Erlan.
„Přesně tak,“ odpoví sekretářka.
„A pan ředitel mě kdy přijme?“
„To nevím.“
„Vy říkala on ví o mně.“
„Ano ví. Jenom tu dnes vůbec není, je na služební cestě, víte?“
Erlanovi se podlomí nohy. Má co dělat, aby se úplně nesložil. Nakonec se nadechne, věnuje sekretářce zničený pohled a nakonec se zeptá:
„A pan ředitel kdy bude?“
„Zavolejte si,“ odpoví mu sekretářka a ukáže na dveře.
Na chodníku má Erlan co dělat, aby se úplně nezhroutil. Většinu dne seděl pod klimatizací a teď vyšel do letního horka. Okamžitě má propocenou košili, kalhoty i sako.
Vracet se hned do hostelu se mu nechce. Pokaždé, když se do něj vrátí, cítí rezignaci.
Po chvíli se zmátoří a vydá se nazdařbůh neznámým směrem. Lidi se mu vyhýbají, na to je zvyklý. Má v očích slzy a neví, jestli má ještě někam jít nebo si stoupnout do vozovky a počkat, který z vozů, které sviští okolo, ho srazí a vyrazí z něj zbytek života.
„Proč?“ šeptá.
A aby jeho utrpení nebylo málo, začne do toho letního horka pršet. Nejdříve jen zlehka, později se rozvine pořádný liják. Erlanovo oblečení je mokré od potu a deště a lepí se mu na tělo.
Dokonalá prohra, napadne ho.
Nakonec se mu povede schovat se v průjezdu. Je mokrý a nešťastný. Stojí tam možná hodinu, možná víc, až se déšť přežene.
Pak se rozhlédne. Na konci průjezdu je malý dvůr. Dojde k němu a uvidí vlajku své země.
Jde zcela fascinován ke dveřím, u nichž vlajka visí. A aniž by domýšlel následky svého jednání, vezme za kliku a vejde dovnitř.
Ocitne se v teple a suchu. Místnost je zařízena jako bistro. Vidí nabídku národních jídel, psanou v místní řeči i ve své rodné řeči.
Zpoza závěsu se objeví chlap a Erlana si nedůvěřivě prohlédne.
„Buď pozdraven,“ říká mu Erlan svou rodnou řečí.
„Ty jsi od nás,“ odpoví chlap, odhrne závěs, zavolá za něj a za chvíli jej doplní žena. Oba jsou neurčitého věku. Může jim být čtyřicet stejně jako sedmdesát.
„Posaď se, bratře,“ usazují jej k jednomu stolku a žena přináší mísu s jídlem. Posune ji k Erlanovi a lehce pobídne. Ten, jako smyslů zbavený, se na jídlo doslova vrhá.
„Co tu vlastně děláš, tak daleko od domova?“ zeptají se ho později, když se Erlan nají.
„Poslal mě sem švagr,“ říká Erlan, „a snažím se získat odběr pro kosmetiku na rostlinné bázi, kterou vyrábí jeho podnik.“
Ti dva jsou chvíli potichu. Pak se podívají na sebe navzájem a žena přikývne.
„S tím tady neuspěješ. Je to daleko od naší země, náklady na dopravu a podobně. Navíc tady je trh s kosmetikou už dost rozebraný, i kdybys měl největší štěstí, nebudeš mít ani setinu procenta trhu.“
Erlan sedí jako zařezaný.
„Ale neboj, bratře,“ říká mu ten chlap, „co bych byl zač, kdybych ti aspoň trochu nepomohl. Teď se napijeme,“ a kývne na ženu, ta odejde a za chvíli se vrací s lahví a třemi sklenkami.
„Na zdraví,“ podají jednu sklenku Erlanovi, když se v ní třpytí tekutina z lahve.
Erlan k ní přičichne a málem se mu zamotá hlava. Vůně pálenky ho vrátí do dětství. Obrátí sklenku do sebe a má co dělat, aby se nerozplakal sentimentem.
„Tak ještě jednu,“ praví ten chlap a Erlan si další sklenku bere s nezměřitelnou vděčností.
Později stojí na stole další láhev, Erlan a ten chlap se drží kolem ramen a zpívají smutné písně ze své rodné země. Žena se usmívá a přináší jim další a další jídlo k zakousnutí k pálence.
Je pozdě večer, když Erlana vyprovázejí. A domlouvají mu, aby až se ve svém hostelu probudí, nešel nikam nabízet kosmetiku, ale přišel rovnou k nim. Erlan pokyvuje hlavou, jako že ví.
Další den se Erlan probouzí skoro až odpoledne. Nejdříve se těžko orientuje a neví, kde je. Pak si pomalu vzpomíná, co předchozího dne tropil. A vzpomene si na to bistro.
Vyjde ven a jde hledat, kde může to bistro být. Chodí městem několik hodin a neví. Pak se zatoulá k té budově, ve které den předtím čekal na nepřítomného ředitele. Zkouší vytáhnout vzpomínku na to, kudy se po tom zklamání vydal. A taky kde byl ten průjezd.
Už se skoro stmívá, když to místo najde. Projde do dvora a zase vidí dveře s vlajkou své rodné země. A zase vezme za kliku.
Oba už na něj čekají. Položí před něj klíče, mobil a doklady na jméno, které se tomu Erlanovu vůbec nepodobá. Ani chlap na fotce v dokladech.
„Co s tím budu dělat?“ chce vědět Erlan.
Ti dva na sebe mrknou a odvedou jej do dvora a tam otevřou nenápadné dveře, které skrývají starší automobil, označený jménem jedné z místních taxislužeb.
Erlan chvíli kouká na auto, na ně, na auto a zase na ně. Pak přikývne.
Usedne do auta, rozjede se a začíná se cítit lépe.
Po chvíli mu někdo volá. Přijme hovor a slyší, že má jet k nádraží a nabrat tam cestujícího.
Auto má i navigaci. Erlan zvolí cestu k nádraží.
Začíná si pískat radostí.