Hajný Kalina při své osvětové přednášce zmínil puškvoráka, hejkala, bludičky nebo kostlivce Emila. Zapomněl však na divoženky.
Divoženky se objevovaly v lesích a vždycky při úplňku pořádaly své divoké tance. Aspoň se to o nich říkalo. A taky se říkalo, že jsou opravdu nebezpečné. Zatímco bludičky, jejichž vůdkyní byla legendární bludička Obludička, svítily v noci a leckdy i zbloudilému pocestnému administrativním omylem pomohly, divoženky se na každého, kdo se stal jejich obětí, vrhly, aby ho nejprve utancovaly do bezvědomí a potom zneužily jeho veškerou mužnost.
Snad proto pokaždé, když se dostavil úplněk, měly všechny ženy pohotovost. Hlídkovaly už před hospodou, kde odchytávaly své mužské polovičky, aby je dostaly domů a ochránily před reji divoženek. Svobodní se sice kasali, že se těší, až reje divoženek navštíví a seznámí se s nimi, ale vždy v příslušný den je přepadly příušnice, černý kašel, skvrnitý platfus nebo náhlý záchvat schizofrenie, takže z toho nic nebylo a zase mohli měsíc fantazírovat.
Jura Pcháč byl jiný než ostatní. Na jednu stranu byl chlap jak hora, zároveň měl rozum jako kuře. O divoženkách slyšel a ve své velmi omezené fantazii si vytvořil velice osobitou představu. Vždycky se chtěl přidat k někomu, kdo by jejich rej navštívil, ovšem jako z udělání se zrovna nikomu nechtělo.
Když byl Jura mladší, našel na polní cestě peněženku plnou peněz. Protože netušil, co to je, odevzdal ji starostovi a dostal za to diplom s obrázkem vola. Starosta pak několik dní v místní hospodě hostil celou vesnici, zato Juru jeho táta ztloukl, jako by se chudák Jura přiznal k tomu, že potají poslouchá ortel.
Když se blížil další úplněk a největší hrdinové mezi místními chlapy měli náhle spoustu důvodů společnosti divoženek se vyhnout, uzrálo v Jurovi přesvědčení. Ať se děje, co se děje, on se na rej divoženek půjde podívat, i kdyby měl jít sám.
A taky sám šel. Počkal, až rodiče usnou, a vydal se do lesa. Věděl, že divoženky si ke svému počínání vybírají místo skoro uprostřed nejhlubšího lesa. Musel jít hodně opatrně, protože i v úplňkovém svitu mu hrozila po cestě mnohá nebezpečí.
Konečně byl, jak se domníval, u cíle. Zaslechl tichou hudbu a veselé hlasy, do kterých se vkrádal i smích. Chtěl přidat do kroku, ale místo toho šel stále pomaleji. Hlasy i hudba byly stále hlasitější a měsíční světlo, které ozařovalo místo v lese, intenzivnější.
Konečně začal rozeznávat jednotlivé postavy. A na rovinu řečeno, byl hodně zklamán. Ve své hodně naivní fantazii si představoval divoženky jako osoby velmi mladého věku a s postavami severokorejských gymnastek. Tady se před ním nakrucovaly osoby věku vyššího středního a postav tak kyprých, že barokní andělé vedle nich působili jako keňští maratonci.
Jura doslova přimrzl k zemi v houští a nedokázal se pohnout. Překvapení mu svazovalo nohy a nedokázal ani promluvit, protože mu hlas zastydl někde hluboko v hrdle.
Ani nevěděl, jak dlouho tam stojí. Divoženky se pohybovaly stále rychleji a rychleji a jejich kypré tvary se přelévaly ze strany na stranu. Jurovi se z toho točila hlava a začínal pomalu litovat, že se na toto místo vůbec vydal.
Vtom se jedna z divoženek otočila a zastavila se. Dívala se přímo na Juru. Ten na ni zíral s vytřeštěnýma očima a vypadal, že není dalek infarktu. Divoženka na něj ukázala rukou a zaječela tak silně, že Jura na chvíli ohluchl.
Pak se na něj vrhly všechny. Marně se bránil a oháněl rukama. Měl sice sílu za dva, ale proti přesile mu nebyla nic platná. Než se nadál, už byl v kole a musel tancovat jako bodnutý vosou. Plakal, hleděl, kudy by utekl, ale nic jiného dělat nemohl. Jakmile ho pustila jedna divoženka, chytila ho druhá, pak další, pak ještě další. Nakonec se mu zamotala hlava i nohy tak, že upadl a zůstal ležet na zemi.
Jestli čekal, že bude mít od těch potvor pokoj, zmýlil se.
Jakmile dopadl na zem, všechny divoženky znovu zaječely a vrhly se na něj tentokráte s úplně jiným úmyslem. Než se Jura nadál, byl nahý a střídala se na něm jedna za druhou. Jura, který si do té doby jakékoli kontakty s děvčaty pouze představoval, dostával takové zaškolení v erotických věcech, že by se i autoři Kámasútry mohli lecčemu přiučit.
Než si to všechno stačil uvědomit, vypustil definitivně duši. Divoženky se hlasitě rozesmály, tentokrát vzaly jeho mrtvé tělo a začaly si s ním pohazovat, jako by to byla hadrová panenka. Není proto divu, že mrtvého chudáka Juru našli až za týden a měli co dělat, aby ho vůbec správně poskládali a mohli normálně pohřbít.
A co vím, od té noci se k reji divoženek žádný jiný chlap už zase nepřidal.
