Devadesátkové vzpomínky

Devadesátá léta minulého století, zejména jejich první polovina, byla pro mě jedním dlouhým nekončícím mejdanem plným hudby.

Ne, nebudu se opičit po zkušenějším a světaznalejším blogerovi. Můj výběr hudby z devadesátých let je čistě můj a počítám, že u některých ukázek i velmi zkušení pamětníci budou vrtět hlavou a tvrdit, že o ničem takovém nikdy v životě neslyšeli.

Začnu od A – tedy od Alenky v řetězech. Tahle písnička pro mě byla nepřehlédnutelným znamením, že se na hudební scéně něco děje a že bych to neměl prochrápat.
 

Předpokládám, že o Nirvaně či Soundgarden slyšel minimálně jednou v životě skoro každý. A proto tu mám dalšího do party z tohoto žánru. Dámy a pánové, Mudhoney:

Zatímco u prvních dvou skupin jsem si téměř stoprocentně jistý, že existují (nebo aspoň existovaly), u následující jsem několik let váhal, jestli se mi jenom nezdála. Měl jsem sice už jejich debutové CD z roku 1994, ale komu jsem jejich název řekl, ten na mě koukal jako Ester Ledecká na časomíru. Duo Local H:

Extreme je jedna z nejvíce nedoceněných skupin. Komukoli řeknu její název, vybaví si cajdák „More Than Words“ a tím znalost jejich hudby pro většinu lidí končí. Tento kousek je z třetího alba „Three Sides To Every Story“ z roku 1992. Virtuózní kytarista Nuno Bettencourt a celý život ve vynikající formě zpívající Gary Cherone:

A protože jsem z rocku vyšlý hudební eklektik, mohu si dovolit i různé žánrové úlety. A za tyto dva, tedy minimálně za první z nich, může kamarád Industroš. Ten sice měl (a pokud to nepřehnal s podivnými závislostmi, tak pořád má) i občanské jméno, nicméně neřeknu mu jinak než Industroš od toho památného okamžiku, kdy o půl druhé (nebo o čtvrt na tři; o tom se dodnes vedou spory) ráno křičel na Jaroslava Rudiše (tehdy: student pedagogické fakulty a jeden z mých kamarádů; dnes: populární spisovatel a jeden z mých kamarádů), stojícího za dýdžejským pultem: „Járo, hoď tam nějaký industroš!“
Takže první ukázka aneb věděli jste, že Ježíš má motorku?

A za druhou ukázku si můžu sám. Kupodivu existovala a existuje mnohem lepší elektronická hudba než unylí Depeche Mode a jejich klony:

Na závěr se vrátím do českých luhů a hájů. Nebyl bych to já, abych nezapropagoval skupinu, díky níž jsem se objevil na umělecké straně pódia a přestože jsem jedním z tří lidí na světě, kteří zpívají hůř než Daniel Landa, skoro rok jsem mohl huhlat do mikrofonu a tvářit se jako obyčejná punkrocková superhvězda. Hledal jsem ukázku, která je společensky přijatelná a neobsahuje slova, která by mohla některé čtenáře pohoršit nebo naopak polepšit (to byl ambivalentní fór a ve vymýšlení ambivalentních fórů jsme vážně dobrý):

Nezapírám (ostatně zapírání čehokoli není můj styl, to bych si vyprosil, pánové), že jsem si během tvoření tohoto článku vzpomněl na několik dalších jmen, která mám spojena s devadesátými lety a na která mi nezbyl prostor. Možná někdy příště.