Děsící věta

Dnešní pojednání pojednává o tom, že nic na světě není normální a že skoro každá věc je paranormální. Tak třeba praotec Čech je údajně vymyšlený a oproti tomu Petr Čech je skutečný.

Jsou na tomto světě lidé, kterým stačí říct „Zítra bude pršet,“ aby všichni okolo nažhavili počítače a mobily a do vyhledávačů zadali frázi Jak postavit archu snadno a rychle.
A pak jsou lidé, kteří mohou říct sebevýhrůžnější větu a působit natolik důvěryhodně, že nevyvolá žádnou obavu a jeho okolí mu uvěří, aby toho posléze litovalo.

Jen si to představte.
Lysá hora.
Suverénně nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. 1323 metrů nad mořem. Sice nevím, nad kterým, ale to je jedno.
Na vrcholu stojí skupina lidí, odhadem něco mezi osmi a dvanácti – o tom se dodnes vedou spory. Vědí, jak se dostali nahoru, a teď se snaží najít cestu dolů. Okolo vánice a metelice, všude vůkol její ryk, sněhu do půli stehen a viditelnost deset centimetrů.
Vůdce celé skupiny zklamaně konstatuje, že mu nejspíše zamrzla buzola, neboť střelka ukazuje nějakým indiferentním směrem a nedá se jí momentálně věřit.
Podotýkám, že toto vše se děje před více než třiceti lety, kdy mobil s datovým tarifem a GPS jsou v Americe výsadou podivínů a v jelcinovském Rusku předmětem bouřlivých debat v anarchistických kruzích. Papírovou mapu nikdo u sebe nemá a stejně by byla k ničemu.
A v tom někdo ve skupině, a mám pocit, že jsem to byl zrovna já, zvučným hlasem, který mu vichr odtrhává od úst, zvolá: „Pojďte za mnou, já to tady znám.“
Ve skupině to zašumí. Všichni vědí, že cílem je víska Ostravice, konkrétně jedna z chatek, které patří dětmarovické elektrárně. A mít ve skupině někoho, kdo to tady zná, je vždy výhoda.
Ten, který zmíněnou osudovou větu vyslovil, a pořád mi něco říká, že jsem to byl já, si totiž vzpomněl na to, že kdysi dávno, jako dítě prvním stupněm základní školy povinné, tudy coby žák první nebo druhé nebo třetí (o tom se dodnes vedou spory) třídy procházel a dolů se dostal poměrně bezpečně. Načež se skupina zformuje a za tímto člověkem se vydá husím pochodem, protože v těch závějích to jinak nejde.
Skupina kráčí za svým novým neformálním vůdcem a nikomu nevadí, že je to druhý nebo třetí nejmladší účastník celé akce. Sestup se postupně daří a všemi naznačenými rozcestími procházejí rovně.
Celá skupina tak kráčí a těší se do tepla. A ten, který se na chvíli stal vůdcem, si s hrůzou uvědomuje, že tenkrát před mnoha a mnoha lety, kdy se konala výprava, které se jako malý chlapec zúčastnil, šlo možná o zcela jinou horu. A že o zcela jinou horu šlo se skálopevnou jistotou.
No co, řekne si po chvíli, kdy uvažuje, že se přizná a že cestu z Lysé hory vůbec nezná. Hora jak hora a když se jde dolů, někam se dojde. I vykročí opět směle vpřed.
„Jsi si jistý, že jdeme do Ostravice?“ ozve se někde vzadu ve chvíli, kdy se Slunce skloní k obzoru a začnou se protahovat stíny, což se na horách v zimě děje velmi brzy. „Samozřejmě,“ odpovídá ten, který skupinu vede a který jsem nejspíš já, „touto cestou se jinam dojít nedá.“ „No jen aby,“ zazní pochybující hlas původního mluvčího, „nahoru jsme šli něco okolo dvou hodin, teď jdeme už dvě a půl a pořád nevidím žádnou civilizaci.“
„To se ti jen zdá, Libore,“ utne celou debatu momentální vůdce a směle kráčí dál, protože přiznat, že neví, kde je, to se mezi horaly nedělá.
„Podívej,“ zvolá momentální vůdce ještě o něco později, když už vládne šero a blíží se noc a celé skupině hrozí akutní umrznutí, „už jsme v civilizaci, tam vpředu jsou nějaká světla.“
„To je divné,“ odpoví pochybující účastník, „ještě jsem nezažil, aby cesta dolů vedla dvakrát tak dlouho oproti cestě nahoru.“
„Mlč, sýčku,“ rezolutně říká dočasný vůdce, „do patnácti minut jsme v chatce.“
Tuto větu slyší všichni účastníci a radostně přidávají do kroku. A skutečně, netrvá to dlouho a kráčejí po kultivované silnici, a ještě o chvilku později už dokonce mezi domy.
„Moment,“ ozve se dívčí hlas, „je tohle vůbec Ostravice?“
„A co jiného?“ trvám na svém z pozice horského vůdce, „podívej, tam je zastávka autobusu a rozcestník, tak uvidíš, že tu jsme správně.“
Unavené postavy obestoupí rozcestník u autobusové zastávky a využijí dopadu světla od pouliční lampy. A překvapeně čtou název místa, kam jsem je dovedl.
„Sta… Ré… Ham… Ry!“
„Tys nás dovedl na Staré Hamry!“
„Jak se dostaneme do Ostravice asi?“
„Kde je? Já ho uškrtím!“

Mám štěstí v neštěstí, Ze tmy se vyloupne autobus, který se přisune k zastávce. Unavené postavy se vecpou dovnitř.
Autobus jede do Frýdlantu.
Do toho nad tou Ostravicí.
On tedy jede i jinam, ale pro nás je v tu chvíli důležitý právě Frýdlant.
Za hluboké tmy pak překonáme zbytek vzdálenosti z Frýdlantu a v době, kdy už každý slušný člověk spí, vpadneme do naší chatky a strategicky si rozebereme jídlo a spacáky.
„A až někoho zase uslyším říkat, že máme jít za ním, protože to tam zná,“ povídám s plnými ústy, „budu si na něj dávat zvýšený pozor.“
Odpovědí je mi hurónský smích.