Byla noc, tma jako v pytli, jen jedno okno v celém Zlínském kraji a jeho nejbližším okolí svítilo. Aby taky ne, když patřilo bydlišti člověka, známého jako Učitel.
Učitel nervózně pochodoval po svém obydlí. Čas od času přiběhl k počítači, jehož CRT monitor rovněž zářil do místnosti. Na klávesnici mačkal F5, protože jako správný učitel IT věděl, co to znamená.
„Nic, pořád nic,“ zavrčel. „To není možné. Už je to osm minut, kdy se můj článek objevil, má 1224 přečtení a karmu 67,91. A Trčálek pořád nic. Žádný plagiát!“
Učitel nedokázal nervozitou vydržet na jednom místě. Znovu se vrhl k počítači a zuřivě mačkal F5. A čím víc tu nebohou klávesu mačkal, tím zoufaleji se cítil.
„Že bych málo pochválil mé milované ruské sportovce? Nebo že bych nedostatečně ocenil slečnu Netrebko? Vždyť jsem se u ní inspiroval, když jsem si na pyžamo nechal vyšít azbukou nápis ‚Na Berlin,‘ abych stejně jako ona vyjádřil svůj postoj k ruské speciální vojenské operaci. Nebo jsem snad málo pochleboval hokejistům, hrajícím v KHL? Kde jsem mohl udělat chybu?“
Po dalších čtyřech minutách zoufalého bušení do klávesy F5 propadl Učitel ještě většímu zoufalství. „Tohle sám nezvládnu,“ rozhodl. „Musím svolat Uliční výbor, jinak se zblázním.“
Hmátl po svém tlačítkovém Alcatelu, protože nebude přece nic sdílet s imperialistickými nadnárodními koncerny, a vytočil první ze svých rychlých voleb. Volaný to vzal hned.
„Rozsíval, slyším,“ ozvalo se.
„Okamžitá schůze Uličního výboru u mě. Hned,“ oznámil mu třesoucím se hlasem Učitel. „Obvolej koho můžeš, já volám Zavadila, Bártu a Češtinářku!“
„Rozumím,“ ukončil hovor jeho protějšek.
Netrvalo dlouho a Učitelův domek se zaplnil ověřenými a prověřenými členy Uličního výboru. Nechyběl Lubor Petržalka, kterému všichni kdo ví proč přezdívali Šnytlík. Nechyběl ani jeden z nejvíce agilních členů, který místo svého jména používal jméno hokejového útočníka Petra Nedvěda. A nechyběl ani pán, který se rád fotí před terčem na šipky. Učitel začínal získávat pevnou půdu pod nohama.
„Kdo udělá zápis?“ zeptal se Rozsíval.
„Já,“ ozvalo se ode dveří, kterými se snažila procpat Češtinářka. Šlo jí to ztuha, neboť Učitelův domek byl vybaven pouze devadesátkami futry. Češtinářka si ukusovala z jitrnice v levé ruce, ke které přikusovala tlačenku z pravé ruky.
„Víte, co se mi stalo?“ hlásila s ještě napůl plnými ústy. „Nějaká ženská se mě v řeznictví ptala, jestli jsem náhodou nehrála Škopkovou ve Slunce seno a tak dále. Hned jsem ji nahlásila za argumentační faul!“ Mezitím dojedla jitrnici i tlačenku a otřela si mastné ruce o květovanou sukni.
Usadila se ve speciálně zpevněném křesla a zeptala se: „Kdo chybí?“
„Bárta,“ odpověděl někdo.
„Zase ten Pepík Bárta,“ zaúpěl Učitel. „Kdyby nešlo o zakládajícího člena Uličního výboru, dávno bych ho vyrazil. Co s ním zase je?“
„Píše, že píchl kolo,“ oznámil Zavadil, který si jinak pletl pojmy s dojmy.
„To je materiál,“ zaúpěl učitel. „Takhle tu poslední bitvu, která okolo nás vzplála, nevybojujeme.“ Načež se rozhlédl po ostatních členech Uličního výboru a spustil.
„Jak jistě víte, před necelými dvaceti pěti minutami jsem vydal nový článek, ve kterém oslavuji ruské sportovce, umělce a vše, co se zemí, kterou všichni v Uličním výboru nade vše milujeme, souvisí. A už je to dvacet pět minut a Trčálek ještě, moment,“ odběhl k počítači a udeřil do F5, „Trčálek ještě nezveřejnil žádný plagiát! Co s tím jako Uliční výbor budeme dělat?“
Češtinářka se zděšením otřásla tak, že se zatřásly tři z jejích sedmi brad. I ostatní ideové opory Uličního výboru byly v šoku.
„Už jsem tady,“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vtrhl Pepík Bárta. „Píchl jsem kolo, to víte, jsem jenom obyčejný podruh, na Vlastičku si nemůžu myslet,“ a opíral o zeď svůj letitý velocipéd, na jehož rámu přelepil původní azbukou vyvedený nápis „Ukrajina“ izolepou, na niž vypsanou fixou napsal rovněž azbukou „Ja ljublju Putina.“
„Jak jsi mohl píchnout kolo, Bárto, podruhu?“ zavyl Učitel.
„Celý den,“ omlouval se Pepík Bárta, „jsem psal souhlasné a obdivné komentáře pod blogy pánů Paroubka, Hanniga nebo soudružky Konečné,“ a při vyslovení každého příjmení se hluboce uklonil, „a mám z toho oslabený zrak i ruce. Proto jsem asi málo nahustil a přehlédl hřebíky na lesní cestě,“ načež ho Učitelův káravý pohled přinutil zmlknout.
„Přišel jsi poslední, podruhu Bárto,“ pronesl Učitel ledově, „tak sedej k počítači. Máš jediný úkol. Mačkat klávesu F5, dokud se neobjeví Trčálkův plagiát.“
„A to pomůže?“ divil se Pepík Bárta.
„Učím IT, musím to vědět nejlépe,“ setřel ho Učitel. Podruh sklopil hlavu a ujal se přiděleného úkolu.
„A my ostatní,“ obrátil se Učitel ke zbytku Uličního výboru, „dáme hlavy dohromady a vymyslíme, jak Trčálka víc přinutit psát plagiáty. Kdo má první návrh?“
Rokovali takhle několik dlouhých hodin, až náhle podruh Pepík Bárta vykřikl: „Je to tam, soudru…, totiž Učiteli. Trčálek právě zveřejnil svůj plagiát. Pojď ho nám všem přečíst.“
Všichni zbývající členové Uličního výboru se seběhli k obrazovce Učitelova počítače a s uspokojenými úsměvy četli Trčálkův plagiát.
„Přece jen náš Uliční výbor opět zvítězil,“ pronesl s nepřeslechnutelnou radostí Šnytlík.
