Čtu jen ty trčálkoviny, u kterých jsou v nadpisu předem dohodnutá slova

Bylo skoro jedenáct a blížila se chvíle, na kterou se Veronika každý den, tedy i dnes, těšila nejvíc z celého dne. Ústředí sekty Svědků Slezského Barda čekala pravidelná hodina nenávisti.

Nad stolem každého člena ústředí sekty Svědků Slezského Barda visel portrét Slezského Barda a z reproduktoru, umístěného na desce stolu, zněl refrén nejslavnější písně, přisuzované Slezskému Bardu „ui, ui, ui, ui, uíííí, ui, ui, ui, ui uííí, ui, ui, ui, ui, uííí, uííí, ui, ui, ui, ui, uíííí.“ Veronika, aniž by si to uvědomovala, si svým hlasem, v němž chyběl cit pro intonaci i rytmus, tento refrén stále prozpěvovala, stejně jako všichni členové ústředí sekty Svědků Slezského Barda.
Ve chvíli, kdy odbila jedenáctá hodina, se Veronika, stejně jako všichni ostatní členové ústředí Svědků Slezského Barda, přesunula i se svou židlí před obří obrazovku, která pokrývala celou jednu stěnu místnosti. Na ní se obvykle usmíval Slezský Bard, ovšem úderem jedenácté jeho tvář zmizela a ozval se hlas, přisuzovaný jemu: „No ano, milá čuňata, začíná hodina nenávisti!“
Obrazovka ztmavla a znovu se rozsvítila. Nyní se objevila tvář Karla T. Program hodiny nenávisti se nepravidelně měnil, několikrát se na obrazovce objevila i legendární RK, ale vůči té projevovaly dost silnou nenávist pouze Veronika s Jitkou. Karel T. byl oproti tomu stálicí hodin nenávisti.
Všichni věděli, kdo je Karel T. zač. Zprvu jeden z mnoha obyčejných pisálků, kterých nestálo za to si všímat, ovšem pak se stal zrádcem, protože zaútočil na Slezského Barda. Všechny další zločiny proti Slezskému Bardu, všechny zrady, pomluvy a kacířské posměšky vznikaly přímo z učení Karla T.
Karel T. vedl svůj obvyklý jedovatý útok na Slezského Barda, útok tak přehnaný a zvrácený, že by byl i pro dítě průhledný, a přece natolik vemlouvavý, že člověka naplňoval alarmujícím pocitem, že by mu někteří méně rozumní lidé mohli uvěřit. Ostouzel Slezského Barda, odsuzoval diktaturu sekty Svědků Slezského Barda, obhajoval svobodu projevu, svobodu myšlení... A po celou tu dobu, aby nikdo nepochyboval o tom, co Karel T. s takovou okázalou teatrálností líčil, pochodovaly za jeho hlavou na obrazovce nekonečné zástupy odpadlíků bez úcty k Slezskému Bardu, sevřené řady mužů a žen bezvýrazných tváří, kteří zaplavili obrazovku, zmizeli a na jejich místo přišli jiní, přesně takoví. Dutý, rytmický dusot vojenských bot vytvářel pozadí ke Karlovu hlasu.
Nenávist trvala sotva třicet sekund a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně zběsile pokřikovat. Nikoho nepřekvapilo, že nejhlasitěji právě Veronika, Josef nebo Lubomír. Pohled nebo dokonce jen pomyšlení na Karla T. automaticky vyvolávaly strach a hněv. Byl předmětem trvalejší nenávisti než Hitler, Stalin a Putin dohromady. Karla T. všichni Svědkové Slezského Barda upřímně nenáviděli a pohrdali jím. Každý den vycházely nové blogové články, ve kterých byl zesměšňován a předváděn tak, aby každý viděl, jaký je to nepřítel. A přesto se zdálo, jakoby jeho vliv neslábl. Pokaždé se našli další a další, kteří mu udělovali karmu a dokonce s ním souhlasili.
Nenávist vrcholila. Veronika v maximální extázi ze sebe rvala zbytky oděvu a dávala všem na odiv své tělo. Jenže nikdo si jí nevšímal, všichni byli uchváceni svou nenávistí vůči Karlovi T. Odněkud přiběhlo malé dítě, stouplo si před obrazovku a Karlovi T. hrozilo oběma pěstičkami. Ale v tom okamžiku si všichni s úlevou zhluboka oddechli, protože nepřátelská postava se prolnula do tváře Slezského Barda.
Poté, co se opravdu zklidnili, si začali pobrukovat pod Veroničiným vedením Sprchu, slavnou píseň, ve které Slezský Bard tak dokonale lezl do zadků Janě Bobošíkové a Haně Lipovské. Potom tvář Slezského Barda zase zmizela a místo ní se objevila velkými písmeny tři hlavní hesla Svědků Slezského Barda:

TŘI ČUŇATA

KOTLETA

DOKUD SE UDÁVÁ, JEŠTĚ SE NEUMŘELO