Už třetí den soustavně pršelo. Nebyl to prudký liják, spíše drobný vytrvalý déšť, který je o to protivnější. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla situace změnit.
V modré dodávce, která se vyznačovala několika promáčklinami ve střeše, se ukrýval Ctibor. Jedinou výhodu spatřoval v tom, že je aspoň většinu času chráněn před tím protivným deštěm. Jinak se docela dokonale nudil.
Zrovna si na vařiči, jednom ze dvou zařízení připojených do rozdvojky připojené do nabíjecí zdířky v autě, ohříval večeři. Když se rozhodl, že je večeře ohřátá dost, vzal speciální chňapku, vypnul vařič, rukou v chňapce sebral kastrol s jídlem a zručně přemístil jídlo do připravené misky. Pak se k němu pohodlně usadil, zamíchal lžící a začal jíst.
Murphyho zákony fungují vždy a všude. Ještě než dojedl první sousto, rozezvonil se mu mobil.
„Hohudele,“ zahuhlal Ctibor, odložil lžíci, polkl a přijal hovor.
„No,“ ohlásil se bez sebemenší stopy nadšení.
„Nějaké změny?“ zeptal se Šéf přímo.
„Nic,“ odpověděl Ctibor, „bába celý týden shání ochranné artefakty, už jich má tak pro menší stát nebo větší kraj.“
„Podivné,“ prohlásil Šéf, „chceme ji přistihnout při pokusu způsobit škodu někomu nevinnému a ona se chce chránit. Před čím asi?“
„To nemám jak vědět,“ zahučel Ctibor.
„Jak se cítíš jinak?“ chtěl Šéf vědět.
„Nic moc,“ přiznal Ctibor, „jak je hnusně, nechodí ani za vnoučkem, takže je tu nuda.“
„Už máš jen necelou hodinu,“ řekl Šéf to, co Ctibor nemohl nevědět, „víš, kdo tě střídá?“
No kdo asi, blesklo Ctiborovi hlavou. „Přece Dalimil,“ řekl nahlas.
„Kdepak, toho jsem poslal jinam,“ oznámil mu Šéf. „Střídá tě Amanda, už o tom ví. Přijede v zeleném autě, takže jak ji uvidíš, máš padla.“
„Skáču radostí,“ zafuněl Ctibor.
„Tak se drž,“ ukončil Šéf hovor.
Ctibor se protáhl a pocítil jistou velmi lidskou potřebu. Venku stále padaly kapky, ale risknout to musel. Schoulil se, otevřel dveře a co nejrychleji zapadl do opodál stojící toitoiky.
„To je úroveň,“ burčel chvíli poté, když znovu otevíral její dvířka a dostával se ven. Tam se zarazil. Mířila na něj pistole. A za pistolí kluk s odstávajícíma ušima a kšiltovkou obráceně. Kluk se snažil tvářit drsně, ale nešlo mu to.
„Co je?“ houkl na něj Ctibor.
„Já...,“ začal kluk, „já, já, já nech... nechci žádný pro... problémy.“
„No prosím,“ pohodil Ctibor rameny, „to jsme dva. A o co ti jde?“
„J... jsi v mém... v mém raj... rajónu,“ oznámil mu kluk.
„A helemese,“ pohladil si Ctibor bradu, „že o tom nic nevím.“
„Ne... nevím, kdo jsi, a... ale ta... tady pro... prodávám já,“ kluk držel pistoli v ruce, která se mu povážlivě třásla.
„Já nic nekupuju,“ zahučel Ctibor, kterého debata v dešti přestávala bavit.
„A... ani nepro... neprodáváš?“ chtěl vědět kluk.
„Uhni,“ řekl Ctibor víc nahlas. Kluk se ani nepohl, takže jen zíral, jak ten divný chlap vyskočil, vykopl nohou a trefil ho do lokte přesně té ruky, ve které držel pistoli.
„Pěkná bouchačka,“ sebral Ctibor pistoli ze země, kam klukovi upadla. Pak opřel její hlaveň tomu klukovi o krk. „Už mě nudíš, víš? Já mám hlad a jdu se najíst. Tak vypadni a neotravuj.“
„A... ale pa... pane, ta pis... pistole je tá... tátova, já mu ji mu... musím vrá... vrá... vrátit,“ zakňoural kluk.
„Opravdu?“ zasmál se Ctibor, „tak řekni fotrovi, ať si pro ni přijde. A teď zmiz,“ a naznačil směrem ke klukovi kopanec.
Kluk zaječel, otočil se a utíkal pryč. Ctibor zakroutil hlavou, vrátil se do dodávky, pistoli opatrně schoval a pustil se do své opožděné večeře.
Ještě čtyřicet minut, blesklo mu hlavou. Pak přijde Amanda. Možná je to od Šéfa dobrý tah. Amanda má výborný cit pro detail a všimne si leckdy i toho, čeho si nikdo jiný nevšimne.
Konečně se na začátku ulice objevila světla a za nimi zelený Escort. Zastavil vedle Ctibora.
„Čau, Ctibore,“ stáhla Amanda okénko. „Beru to tady do svých rukou.“
„No tak příjemnou zábavu,“ zamával jí Ctibor, nastartoval, vycouval a opatrně se rozjel k centrále. Když dorazil do příslušné haly ve výrobním areálu, zamával na jednoho z lidí, který byl v hale přítomný.
„Podívej, jakou mám novou hračku,“ řekl s úsměvem a podal mu pistoli, kterou zabavil klukovi.
„Opravdu pěkná,“ řekl ten druhý. „Co s ní budeš dělat?“
„Já?“ podivil se Ctibor. „Vůbec nic, hodím ji klukům do skladu, třeba se někomu bude hodit.“
„Jasně,“ zasmál se ten druhý. „Jo a Ctibore, od zítřka máš zase volno, bábu bude sledovat někdo jiný, Šéf zase neřekl, kdo to bude, ale do rána si to rozmyslí.“
„To je skvělé,“ oddechl si Ctibor, nasedl do svého vlastního auta a spokojeně odjel.
