Nebylo vždy na Valašsku veselo, i když je to kraj bez stresu. Byly i smutné doby a chudé časy, kdy místo radosti vládl hlad, chudoba a nemoci.
I malý Vincek musel přiložit ruku k dílu. Nikoho nezajímalo, že mu není ještě ani dvanáct roků a měl by radši chodit do školy. Jednoho dne začal chodit se svým tátou do lesa a i když sekyrku sotva udržel, musel se ohánět jako zkušený dřevorubec.
Býval z toho každý večer tak unavený, že doma usnul dřív, než si stihl všimnout, že má hlad. A ráno znovu vyrazil do lesa.
Jednoho dne se vzdálil od starších dřevorubců a zůstal u jednoho stromu, o kterém si myslel, že ho zvládne pokácet. Ale sotva poprvé do stromu udeřil, ozval se za ním hlas:
„Nekácej ten strom, Vincku.“
S leknutím se Vincek otočil a uviděl krásnou paní se smutnýma očima. Chtěl promluvit, ale z hrdla mu nevyšel ani hlásek.
Paní k němu přistoupila blíž a řekla: „V tom stromu je dutina a když do ní sáhneš, najdeš tam pecen chleba. Každé ráno bude čerstvý. Vezmi ho a dones domů. Můžeš o tom říct všem, kdo jsou chudí a hladoví. Každý z nich může ke stromu přijít a vzít si pecen chleba. Bohatý člověk v něm ale nic nenajde.“ Pak mávla rukou a zmizela.
Vincek byl jak očarovaný. Podíval se na strom, který chtěl před chvíli porazit, a skutečně – objevil dutinu a když do ní sáhl, nahmatal pecen chleba. Zkusil jej vytáhnout a když se mu to podařilo, ulomil kousek a kousl do něj. V tu chvíli mu bylo krásně, protože chleba nejen nádherně voněl, ale chutnal jako čerstvě vytažený z pece.
Radostně zavýskl a běžel najít tátu. Jakmile mu vypověděl, co zažil, nechal jeho táta i všichni ostatní práce a šli s Vinckem k danému stromu. Každý z nich sáhl dovnitř do dutiny ve stromě a každý našel pecen chleba.
V celé vesnici se lidé radovali. Každý den šel někdo z každé chalupy do lesa a přinesl domů čerstvý pecen chleba. Brzy se dalo říct, že nikdo nemá hlad.
To se pochopitelně nelíbilo místní honoraci, i nařídil rychtář, aby nejlepší dřevorubci strom s chlebem skáceli a spálili. Dřevorubcům to nebylo milé, ale povinnost byla daná, a tak potupný úkol provedli.
Druhý den šli chudí do lesa s pláčem. Jaké bylo jejich překvapení, že chlebový strom stál na svém místě a zase vydával chleba každému chudému.
Tak to trvalo několik roků, než se podařilo bídu z chalup vyhnat a lidem se zase začalo dobře dařit. A právě toho dne vydal chlebový strom své bohatství naposledy.
Od té doby se o chlebovém stromu vypráví, ale nikdo ho už nenašel.
