Cesta tam a do hospody 5

Zatímco trpaslice Netyna spolu s barbarem Krutým Otíkem potkali zmateného alchymistu Jáchyma Drvotu, aniž by tušili, že se k nim blíží tajemný a podivný zaklínač, vrátím se nyní k úplně prvnímu hrdinovi mého povídání.

Rosťapetr Šňůřička seděl vedle svého vozíku. Pytel se zlatým prasetem opřel o strom, sám se uvelebil na pařez a začal z harampádí, pod nímž se jeho vozík pomalu a jistě ztrácel, vyrábět automatický samostříl. Protože krámy, které nakumuloval, byly vskutku rozmanité, neměl o součástky nouzi. K tomu si i pohvizdoval.
Věděl, že co nevidět se zpráva o ukradeném zlatém praseti roznese po okolí a svatyně bude chtít koupit novou sošku. On v té chvíli přijde na scénu, ukradené zlaté prase prodá pod cenou a ještě si vydělá. Taková představa se mu líbila.
Pokládám však za nutné podotknout, že Rosťapetr Šňůřička nebyl až tak typickým členem svého rodu. Jeho předkové a jejich předkové a jejich předkové a předkové jejich předků si zakládali na tom, že příjmení Šňůřička něco znamená.¹
Všichni Šňůřičkové byli poctiví lidé, kteří neměli potřebu vyhledávat potyčky se zákonem. Byli pracovití a zvyklí se ohánět. Až na Rosťapetra.
Ten pohrdl klasickou prací, neboť žil v domnění, že ho není hodna, a rozhodl se protloukat životem jinak. Odmala měl rád příběhy o zlodějích, šmelinářích a podobných podvodnících. Ovšem neobdivoval to, že byli v závěru dopadeni. Obdivoval to, co dokázali ukrást, zašmelit, koho podvést, ošidit a další lumpárny. Pokaždé přemýšlel, jak jednání literárních zločinců vylepšit, aby je nebylo tak snadné dopadnout.
Svoji kariéru zahájil ve firmě „PPP Povoz.“ Ta se specializovala na výkup starých povozů a jejich následný prodej. Každý starý povoz, kterému hrozilo, že se v následujícím okamžiku rozpadne, dostal nátěr, někde mírnou opravu, následkem čehož se rozpadl až po vypršení záruční lhůty, jejíž délka byla vždy velmi variabilní.
U každého vozu, nabízeného v „PPP Povoz,“ byla cedulka s nápisy jako „První majitel,“ „Originální kvalita,“ „Prověřený vůz“ a další.
Rosťapetr Šňůřička tento postup ještě vylepšil. Z každého povozu, získaného za účelem dalšího prodeje, odmontoval vše, co vypadalo, že funguje dobře, a místo toho přimontoval horší a méně funkční součástky. Tím docílil toho, že povoz skutečně přestal fungovat po vypršení záruční lhůty, zároveň i toho, že se zákazníci vraceli, neboť uvěřili, že závada, která způsobila rozpad povozu, vznikla jejich vlastním zacházením.
Zpočátku se tento způsob obživy Rosťapetrovi líbil, neboť dokázal rychle vydělat velké množství zagrošů, takže se brzy mohl chlubit, že vydělává víc než oba jeho rodiče dohromady. Pak mu ale začalo připadat, že to, co dělá, až příliš zavání prací. Proto opustil tři péčka, jak se firmě lidově říkalo, a vydal se na dráhu šejdíře, šmelináře a zloděje na vlastní pěst. A i zde dosahoval nečekaně dobrých výsledků. Ukradl, co se dalo, leckdy i co se nedalo.
A jak tak vylepšoval svůj automatický samostříl, ani si nevšiml, že má společnost. Pozoroval ho podivně zahalený člověk, který si pod pláštěm pohrával s rukojetí kinžálu.
„Hej, člověče, co tu děláš?“ promluvil neznámý nakonec.
Rosťapetr se lekl, strašlivě zařval,² překulil se na záda, vyskočil do stoje a spustil: „Nic z toho se nestalo, ta paní tam už ležela, ta částka nesouhlasí, za všechno může ten hasič, to jsem nikdy neřekl a navíc jste to vytrhli z kontextu.“
„Vážně?“ podivil se cizinec a udělal dva kroky blíž.
„Zůstaň tak, jak jsi, a nehýbej se,“ křikl na něj Rosťapetr. Cizinec zůstal stát před jedním statným stromem, aby okolo něj prolétla šipka ze samostřílu a zabodla se do kmene těsně vedle jeho levého ucha.
„Musím to ještě vycentrovat,“ pronesl si pro sebe Rosťapetr.
Cizinec pochopil, že ho jeho novopečený společník moc nevnímá. Rozhodl se udělat ještě krok kupředu.
„Povídám, jde se tudy do Pajakone?“ řekl o něco hlasitosti.
„Houbeles,“ odvětil Rosťapetr, plně zaujatý svým samostřílem, na půl úst, „do Pajakone se jde tudy,“ a ukázal rukou směrem, kterým ukazovala i sugestivní šipka s nápisem „Do Pajakone tudy.“
„A nevíš,“ ptal se cizinec, „jestli se tam dá najít nějaká práce?“
„To nevím,“ odvětil opět Rosťapetr, „já se o jejich práci moc nezajímám, skoro nikdy jsem tam nebyl, nikoho tam neznám a o žádném praseti nic nevím.“
„O jakém praseti?“ podivil se cizinec.
„O žádném, vždyť to říkám.“
„Hm,“ udělal cizinec, který nic z této konverzace nechápal. „A víš, kdo já jsem?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Nevím a je mi to jedno,“ zněla odpověď.
Cizinec zakroutil hlavou a pomalu řekl: „Já jsem zaklínač, chápeš? Zaklínač. Včera jsem vymlátil hospodu v Buřtimíru a protože Pajakone je větší než Buřtimír, tak čekám, že tam bude pro zaklínače jako já nějaká příležitost.“
„Aha,“ odvětil neutrálně Rosťapetr a dál nic neříkal.
„Ty jsi kdo?“ zeptal se zaklínač a udělal další krok vpřed.
„Teď se zase nehýbej,“ požádal jej Rosťapetr, ze samostřílu vylétla šipka a zabodla se do kmene stromu, před nímž před chvílí zaklínač stál, přibližně ve výšce, kde má většina lidí břicho.
„Hm, to je lepší,“ prohlásil sebeuznale Rosťapetr, opatrně novopečený samostříl zabalil do kusu látky a uložil do vozíku. A s ním i nespotřebované součástky.
„Na co ses to vlastně ptal?“ zeptal se zaklínače.
„Na tvoje jméno a kdo vlastně jsi,“ odpověděl otázaný.
„Nejsi náhodou od městské stráže, že ne?“
„Vůbec ne, vždyť jsem říkal, že jsem zaklínač.“
„Tak jo. Pak je vše v nejlepším pořádku. Já jsem nějaký Rosťapetr Šňůřička, kutil es er ó, práce všeho druhu, schopný sehnat skoro všechno a někdy i úplně všechno.“
„A o nějakém kšeftu nevíš?“
„Vážně ne,“ poškrábal se Rosťapetr na hlavě, „ale v Pajakone určitě něco najdeš.“

Ti dva by si možná povídali ještě dlouho, kdyby nedošlo k tomu, že se najednou rozhrnulo houští a jejich společnost rozšířil barbar, alchymista a chodící odpadkový koš.
„No to mě podrž,“ ozvalo se z odpadkového koše.
„To bylo na koho?“ zeptal se zaklínač a pod pláštěm povytáhl kinžál.
„To bylo jenom tak,“ ozvalo se z odpadkového koše. „Dávám dohromady partu na jeden kšeft. A chybí mi zaklínač a zkušený chmaták. Nebo v nejhorším případě může za chmatáka zaskočit kutil.“
„Já jsem zaklínač,“ pronesl zaklínač, „a tohle je kutil.“
„A je to,“ zaradoval se odpadkový koš, „já jsem trpaslice Netyna a tenhle vyfintěný panák je barbar Krutý Otík. A tenhle borec je alchymista Jáchym Drvota.“
„To mě těší,“ pronesl zaklínač znechuceně.
„O jaký kšeft jde?“ zajímal se Rosťapetr.
„Musím to ještě jednou zopakovat,“ povzdechla si Netyna. „Asi tři míle tímto směrem,“ ukázala směrem, kterým se dosud nikdo nedíval, „bydlí čaroděj Čumšurák. Je to čaroděj tak sedmé, když má světlou chvilku, tak i šesté kategorie. A ten shání dobrovolníky na nějaký kšeft. Říkal, že to bude dobrodružné a pervers…, teda perspektivní a že se máme shromáždit u jeho chýše zítra hodinu po kohoutím kokrhání. Jdete do toho?“
„Já určitě,“ řekl zaklínač.
„Tak já taky,“ pronesl rozhodně Rosťapetr.
------------------------------------------------------------------------------
¹ Znamenalo něco jako velmi krátký kousek provázku.
² Nebo si to aspoň myslel.