Cesta tam a do hospody 3

V každém správném aspoň trochu obydleném místě nesmí nastat ráno, dokud nezakokrhá kohout. Toho rána spustil nejdříve jeden, pak druhý, pak třetí a nakonec nastal kolektivní kokrhací koncert tak hlasitý, že to probudilo i barbara.

Krutý Otík nejprve chvíli přemítal nad tím, jak a kde se to ocitl, a nakonec si vzpomněl, že v tomto městečku navštívil nejprve lazebníka, aby se mohl nechat zušlechtit, a poté i hospodu, kde povečeřel, seznámil se se Standou Vysírkou, dohodl si nocleh a taková divná mluvící věc mu nabídla kšeft.
Zazíval a pomalu vstal z postele. Došel až k zrcadlu a zálibně pohlédl na svůj odraz. „Ten platinový přeliv jsem už potřeboval,“ napadlo ho, „vyholené podpaží vypadá taky mnohem lépe,“ pokýval hlavou a tak falešně, že by ani jeho tvář nemohla mít známý hlas, si začal prozpěvovat „nevypadám já věru zle, zkrátka barbar, jak má být.“
V rohu místnosti byla putna s vodou. Barbar si omyl obličej a následně další místa na těle, o kterých se domníval, že by mohla být kritická. Pak si natáhl svou sukénku, zkontroloval měšec s mincemi, uchopil kyj a za pobrukování „Já jsem z Bludné Nory, z Bludné Nory, desátníkův syn“ se vydal do lokálu.
Hospodský se mu uctivě uklonil a položil zapeklitou otázku, jestli si bude vzácný pan barbar přát snídani. Otík se zamyslel a pak souhlasil. O chvíli později už si pochutnával na obzvláště dobře upečené křepelce a svět mu připadal zase o něco roztomilejší.
„Kdybyste dovolil vzácný pane barbare,“ ševelil hospodský, „váš účet, dělá to třicet šest zagrošů,“ a s úklonou položil na stůl cár papíru, na kterém bylo napsáno „Pan Barbar 36 zg.“
Otík s úsměvem sáhl do svého měšce a začal odpočítávat. „Deset, dvacet, třicet, třicet jedna, třicet dva, třicet tři…,“ odpočítával stále pomaleji, „třicet čtyři, třicet pět…,“ a tady se zarazil. Ať dělal, co dělal, jeden zagroš mu chyběl.
„Nějaké potíže, pane barbare?“ otázal se úlisně hospodský.
Než stihl Otík něco odpovědět, rozlétly se dveře a do lokálu znovu vešel chodící odpadkový koš.
„Bránko vespolek,“ zahlaholila ta věc a šinula si to rovnou k Otíkovi.
„To je dobře, že tu ještě jsi, barbare,“ zajásala a mávla na hospodského, „nalej mi tupláka, nekoukej,“ a když se hospodský vzdálil, zeptala se tiše: „V pohodě, barbare?“
„Není to v pohodě, Netyno,“ zahučel Otík. „Chybí mi jeden zagroš, můžeš mě založit?“
Netyna, neboť to byla opravdu ona, něco zabručela, pak zajela rukou pod svoji zbroj a chvíli něčím hrkala. Nakonec vytáhla dlaň plnou zagrošů.

„Jeden, říkáš? Tak tady ho máš, vrátíš mi ho ze svého podílu na tom kšeftu, co jsem ti včera říkala,“ zakoulela očima.
„Fakt díky,“ usmál se Otík neodolatelně. A protože se mezitím přiblížil hospodský, ochotně mu zaplatil a počkal, až Netyna dopije.
„Tak a je to,“ zamlaskala poté, co se tak stalo. „Seber si, co potřebuješ, já tu nechám hospodskému čtyři zagroše, a jdeme. Venku ti řeknu, o co se jedná.“

Mezitím.
Nenápadný domek v jedné z bočních pajakonských uliček se otřásl. A hned poté se otřásl ještě jednou. Otevřeným oknem se ven vyvalil fialovorůžový mrak, který se zhmotnil do tvaru jednorožce se zaječíma ušima, chvíli se jen tak povaloval asi tři metry nad zemí a pak s hlasitým fouknutím zmizel.
Téměř hned nato se otevřely dveře a z nich vyšel poněkud udivený a zmatený alchymista Drvota. Bylo na něm vidět, že výsledek dalšího v řadě jeho pokusů nebyl takovým, jaký by sám očekával.
„Káručejatlep!“¹ zahromoval a utřel si ruce o svůj plnovous, „takhle ten univerzální přípravek proti obtížným hmyzím druhům nedokončím nikdy,“ a symbolicky zahrozil pěstí ve směru, kam předtím zmizel podivný oblak.
Poté se otočil a chtěl vejít zpět dovnitř. Za to, že se mu to nepodařilo, mohla mohutná ženská postava s krví podlitýma očima, natáčkami na hlavě a výrazným válečkem v ruce.
„Už toho mám dost, pane Drvoto,“ zaječela tak, že ptáci se začali zastavovat v letu a u několika dalších domků popraskaly okenní tabulky. „To je tento týden už třetí výbuch! Navíc mi už nejméně půl roku dlužíte za nájem. A to vám nepočítám ani ty škody, které jste za tu dobu způsobil!,“ a výhrůžně zamávala válečkem.
„Neračte se hněvat, paní Vadíková,“ pronesl zkroušeně alchymista, „my vědci to nemáme jednoduché a na cestě k úspěchu musíme zažít spoustu přešlapů. Ovšem mám nápad, jak se k úspěchu přiblížit,“ zasvítilo mu v očích, „napadlo mě, že bych do své směsi přidal několik chlupů z pubického ochlupení staré čarodějnice,“ a pohlédl na ženu s válečkem, „myslíte si, že byste se mohla obětovat?“
Pokud čekal souhlasnou odpověď, byl naivní, neboť paní Vadíková zaječela s hlasitostí požární sirény:
„A dost! Urážet se nenechám! Seberte si svoje saky paky a vypadněte! Hned!!!!“
Drvota proklouzl kolem jejího těla dovnitř, v rychlosti uchopil svůj kufřík, naházel do něj co potřeboval, včetně své minilaboratoře a pod přísným pohledem své už bývalé domácí vyběhl na ulici.
Tam se k ní naposledy otočil. Možná chtěl něco říct, ale brzy zjistil, že letící váleček je pádná odpověď na všechny možné argumenty. Měl to štěstí, že ucukl hlavou, takže jej dřevěný projektil minul. Stejné štěstí však neměl květinář, který právě na svém vozíku vezl zboží na trh. Byl zasažen, omdlel a nectěně ulehl mezi své vlastní květiny.

Alchymista si chvíli prohlížel nešťastného květináře, pak si jej prohlédl ještě jednou, musel však konstatovat, že neví, jak s touto situací naložit. Pak se naposledy ohlédl za domkem, který tak spěšně opustil.
„Nedá se nic dělat,“ povzdechl si, „jsem bez zaměstnání i bez domova, přišel čas to řešit,“ a vydal se k budově úřadu pro podporu lidí v nouzi.
Vešel dovnitř a našel úředníka, kterému se svěřil, že je v nouzi a potřebuje podporu.
„Tak se na to podíváme,“ souhlasil úředník. „Kolik máte zdravých rukou?“
„Dvě,“ pronesl Drvota udiveně.
„A kolik máte zdravých nohou?“
„Taky dvě.“
„Kolik máte zdravých očí?“
„No přece dvě,“ pronesl Drvota nechápavě.
„Tak to máte smůlu,“ sdělil mu úředník. „Abyste měl nárok na podporu v nouzi, muselo by vám něco chybět. Ruka, noha nebo oko. Zkuste přijít na to, jak se něčeho z toho zbavit. Nebo si najděte práci,“ a ukázal na nástěnku s nabídkou pracovních míst.
Krotitel pakrav, noční hlídač, ošetřovatel elfů, hudebník ve vílím orchestru, nic z toho alchymistu nenadchlo. Pochopil, že musí vyrazit ven svému novému osudu naproti.² Opustil budovu úřadu bez toho, aby měl představu, kudy se naproti novému osudu jde.

------------------------------------------------------------------------------
¹ Jedná se o alchymistcické zaklení, které Drvotu naučil jeho mistr Klouzal.
² Kontrolní otázka: Víte o někom, kdo šel naproti svému starému osudu?