Čertův mlýn

Mlynář Matěj Hrčavý měl tři syny, o kterých si myslel, že jsou jeho. A taky se k nim podle toho choval. Možná by se nic nezměnilo, kdyby jednoho dne neovdověl.

Nebožku oplakal, pohřební hostinu zaplatil a začal si zvykat na vdovecký život. Trvalo dlouho, než zase dokázal chodit mezi lidi a normálně se bavit. Bylo to půl roku po pohřbu, když se objevil v hospodě.
„Matěji,“ řekl mu Tonda Vanger, „už jsem ani nedoufal, že ještě někdy mezi nás přijdeš. Pořád držíš smutek?“
„Držím,“ povzdechl si Matěj, „nebožka odešla bez rozloučení, sebralo mě to. Ještě, že mi zůstali ti moji chlapci.“
„Tví chlapci?“ zasmál se Tonda, „co to povídáš, Matěji? Ani jeden z nich není tvůj.“
Matěj zíral na Tondu jak espéďák na učebnici. „Co to povídáš, Tondo? Ignác, Vincek a Metůdek že nejsou moji?“
„To bych řekl,“ odpověděl Tonda, „protože naprosto přesně vím, že Metůdek je můj. A hned ti to dokážu. Řekni, Matěji, má Metůdek za pravým uchem znaménko?“
„No,“ soukal ze sebe neochotně Matěj, „to má, ale to nic nedokazuje.“
„Tak se podívej,“ řekl Tonda, odhrnul si vlasy a ohnul pravé ucho, „má to jeho znaménko takový tvar?“
V Matějovi by se krve nedořezal. „Má, Tondo. Takže Metůdek… A co ostatní? Co Vincek?“
„Neboj,“ položil mu ruku na rameno Tonda. „Vincek není můj. Vincek je támhle Jožky Bůbely,“ a ukázal na jiného kumpána, který podřimoval u svého stolu. „Když se podíváš Jožkovi na nos a bradu, poznáš, že je Vincek po něm.“
„Ani Ignácek není můj?“ nevěřil Matěj.
„S Ignáckem je to horší,“ pokýval hlavou Tonda, „protože jeho otcem byl Franta Vrabec, co už umřel, takže u něho se to nedá dokázat. Ale hlavu vzhůru, Matěji, vždyť ty kluky máš rád jako vlastní, tak co se mění?“
„Jak,“ začal Matěj vzlykat, „jak mi to Róza mohla udělat?“
„Jednoduše,“ dorazil ho Tonda, „pořád jsi jenom pracoval a pracoval, nic jiného tě nezajímalo. Když po tobě Róza chtěla  nějaké to povyražení, místo toho jsi jí jak blbec opakoval, že kůň k tahu, pták k letu a člověk k práci stvořen jest; tak se nemůžeš divit, že jak na ni přišly mateřské pudy, tak si obstarala jejich naplnění jinde. Ale teď se spolu napijeme, ne?“
„Ne,“ pronesl Matěj tvrdě, „a pro ty tři parchanty už nemám dobrého slova.“
Jak řekl, tak se stalo. Od toho dne začal Ignáce, Vincka a Metůdka častovat takovými výrazy, za které se běžně dává půlroční zákaz diskutování. A kde mu docházela slova, tam se po nich oháněl s polínkem v ruce a smál se, když některého trefil. Není divu, že se ho všichni tři začali bát.
„Táto,“ říkali mu, „my opravdu nemůžeme za to, jak se máma chovala. Jsme tvoje děti a máme tě za tátu, ať je to tak či tak,“ ale Matěj neslyšel a nechtěl slyšet.
„Nejste,“ vrčel, „jste darmožrouti a paraziti, co mi ujídají z talíře. Všechny vás vyženu a nepočítejte s tím, že byste po mně něco zdědili. Ať to radši sebere čert!“
Matěj ani v tu chvíli nevěděl, jakou předpověď vyslovil. Hned druhý den přijel do mlýna nažehlený elegán v dokonale padnoucím obleku dle poslední módy a na luxusním povoze. Měl s sebou i pět sluhů, kteří snesli do mlýna pytle k vymletí. A Matěj zíral, jaké krásné obilí si přivezli. A když to semlel, byl překvapený moukou, která z toho byla. Tak jemnou mouku ještě nikdy neviděl.
„Slyšel jsem, Matěji,“ řekl ten cizí pán, „že nevíš, komu odkázat své dědictví. Jestli je to opravdu tak, pak jsem tady, abych ti s tím pomohl,“ a vytáhl z kapsy úředně se tvářící listinu.
Matěj se lekl, protože až teď pochopil, kdo je ten vzácný pán. Ale ustoupit nechtěl. A když čert, protože to byl skutečně on, zacinkal měšcem se zlaťáky, bylo rozhodnuto a Matěj okamžitě podepsal.
„A máme to,“ řekl čert, „pro mlýn si přijdu za pětadvacet let, do té doby ho pořádně opatruj.“
„A moje duše?“ ptal se Matěj. „Tu si taky vezmeš?“
„Kdepak,“ mávl rukou čert, „duší mám dost a ještě víc. Tobě se teď bude náramně dařit a těch pětadvacet let si budeš žít jako pán. Kam tvá duše přijde, mě nezajímá. Já chci jen mlýn a vše, co k němu patří,“ a doslova zmizel.
Matěj byl ještě chvíli jako v mrákotách, pak se však vzpamatoval a pustil se do díla. U svých nevlastních synů počkal, až každý z nich dosáhne plnoletosti, a pak je bez milosti vyhnal. Ať si jdou, kam chtějí, jemu viseli na krku zbytečně dlouho.
Mlýn prosperoval a Matějovu mouku si všichni pochvalovali. Zakrátko měl tolik peněz, že mohl najmout dvacet gastarbeiterů a odjet si na půl roku do lázní. Bohatl a zase jen bohatl. Naštěstí mu to nikdo nezáviděl, protože to, co mu Róza provedla, bylo veřejné tajemství.
Tak přešlo pětadvacet let Matějovy prosperity. Další ráno se už neprobudil. Po Ignácovi, Vinckovi a Metůdkovi nebylo vidu ani slechu, tak pohřeb zorganizovali jeho podřízení. Šla ho vyprovodit celá obec.
Týden po pohřbu se objevil čert s Matějem podepsanou listinou, pracovníky vyhnal a začal sám v mlýně hospodařit. A jak to už chodívá, čerti nemívají k lidské práci moc kladný poměr. Mlýn postupně pustl; to trvalo hodně dlouho, protože Matěj do něj štědře investoval.
Tři sta padesát let neměl mlýn majitele, protože se tradovalo, že v něm sídlí čert. Pak se objevil zdatný podnikatel Franta, mlýn mu padl do oka, zjistil si, co a jak, a začal v něm hospodařit. Přestavěl celou budovu a udělal z ní mlynářské muzeum. A do štítu nechal pověsit pamětní desku se vzpomínkou na Matěje Hrčavého.