Je to zvláštní, ale je to tak. Nikde se neodčteme, že by některá cérečka chtěla sbalit anděla. Ale čerta, to by brala kdekterá. Máme o tom záznamů všelijakých spousty.
Lída Krejčová byla morálně zkažená ženština s tou nejhorší pověstí ve vlastní dědině a v nadpoloviční většině okresu. Z toho si však hlavu vůbec nelámala, naopak se zdálo, že roste pro venerologickou kliniku. Ctihodné a spravedlivé občanky se nad ní pohoršovaly a přály jí, ať ji co nejdříve sebere čert.
Lída se tomu smála, až jí bylo vidět druhým koncem ven. „To bych chtěla vidět takého čerta, který by mě zvládl,“ volala a provokovala ještě víc. Halenky nosila s tak hlubokým výstřihem, že se o slušném oblečení nedalo mluvit ani ironicky, a sukénky tak krátké, že kratší by byl leda tak pásek od kabelky.
A jednoho letního dne si tak zrovna vykračovala na zábavu do Choryně, když tu vidí podivného tvora, který na ni hledí a mlsně se olizuje. Pomyslela si, že toho ještě nezná, tak je nejlepší čas na navázání kontaktu. Zamrkala, až udělala řasama menší tornádo a už na toho cizího cukrblikuje.
A on ten cizinec povídá: „Liduško, já jsem čert rovnou z pekla a přišel jsem tě zkrotit,“ a když se k němu natočila tou správnou stranou, leknutím dvakrát zablekotal a rychle překřížil nohy. „No, jestli jsi čert, tak se můžeš projevit,“ zavrkala Lída a čert, který byl z ní celý pryč, zakoulel očima, ale to už ho Lída drapla za pazouru a vedla do Choryně. Na zábavě se okolo ní točili místní mládenci, avšak čert si ji hlídal, aby věnovala svoji pozornost jen jemu.
Lídě nastaly zlaté časy. Co si poručila, to měla, a stačilo, aby správně naznačila své horní i dolní proporce. Čert bral z pekelného rozpočtu, který se běžně zdá neomezený, jenže po několika měsících si toho hlavní pekelný účetní při revizi všiml a milý čert musel k zásadnímu pohovoru za samotným vrchním Luciferem.
Vykrucoval se, jak mohl, ovšem Lucifera neoblafl tak snadno. „Utrácíš a nemáš od té mrzké ženštiny žádné plnění. Hezky s ní sepíšeš smlouvu, jinak máš utrum a žádný přístup k financím,“ rozhodl Lucifer.
Čert přišel za Lídou a začal vysvětlovat, že se věci mají tak nebo onak a že s ním musí podepsat smlouvu, jinak se jí on nebude moct věnovat. „Ani to nemusíš číst,“ sugeroval jí, „jenom to podepiš a bude nám spolu překrásně,“ a mlsně pokukoval po jejích velkých očích. Lída se však zamračila. „Počkej, čertisko, co je to tady tím drobným písmem? Máš mě za naivní seniorku na výletě s obědem zdarma? Co se tady píše o mojí duši? Tak to ne, nic takového ti nepodepíšu!“ a čertovu smlouvu roztrhala na kousky. Čert se rozplakal a Lída věděla, že ho má tam, kde ho chce mít. „No tak, abys neřekl, že jsem nějaká potvora,“ lísala se k němu, „když mi postavíš parádní statek, největší v dědině, tak něco zažiješ, čeho se v pekle nedočkáš,“ a usmála se tak, že čert jí ten statek postavil ještě tentýž den, ani nevěděl jak.
Lídě přecházely oči z té parády, kterou čert dokázal a rozhodla se toho využít. Ještě večer jí čert, který nevěděl, kde mu stojí a na kterou dřív skočit, podepsal její smlouvu a Lída mu za odměnu předvedla takovou erotickou akrobacii, až mu z toho lezly oči z důlků. A ještě víc mu oči z důlků lezly ráno, když se probudil a zjistil, že mu ve všech chlupech na těle poskakuje podivný drobný hmyz.
„Krucikozacap!“ zaječel čert a chtěl Lídu ze statku vyhnat, jneže měl smůlu. Smlouva, kterou mu Lída podstrčila, stanovovala, že statek je jednou provždy její a nikdo, ani čert, ji z něj nesmí vyhnat. Čert zasakroval a odtáhl přes kopec, kde našel opuštěný mlýn, ve kterém začal hospodařit, avšak protože ztratil náladu na mluvení s lidmi, šlo mu hospodářství od patnácti ke čtyřem.
Pak se za mnoho let vracel z vojny Filip Hlavinka. Zastavil se v hospodě a zeptal se, jestli někdo ze sousedů neví o nějakém baráku k nastěhování. Hospodský se podrbal na hlavě a řekl mu, že ví o starém neudržovaném mlýně, kde ale straší, protože v něm bydlí čert. Filip si nechal vysvětlit cestu a rozhodl se, že se s čertem utká. Hospodský se mu to snažil rozmluvit: „Snad ses nezbláznil, člověče, čert tě roztrhá na cucky,“ protože nevěděl, že Filip má protičertovské zbraně: kancionál, posvěcenou křídu a svíčku hromničku.
Filip do mlýna přišel a povídá si: „No, pěkná pastouška, teď ukážu tomu čertovi, za co je valašský perník,“ a nakreslil na zem posvěcenou křídou veliký kruh, do něj se posadil, zapálil svíčku hromničku a otevřel si kancionál a rozložil kolem sebe obrázky svatých.
O půlnoci dorazil čert a začal Filipa děsit. Ten si ho nevšímal a pořád čučel do kancionálu. Čert sakroval, nadával, sliboval, jen s Filipem to ani nehlo. Trvalo to hodinu, pak čert uraženě odtáhl, přičemž slíbil, že přijde o další noci a bude to horší.
Filip se šel prospat a další den si zašel na faru a vyptal si od pana faráře lavor, ve kterém si pan farář umýval nohy. A v noci, když přišel čert, Filip nelenil a narazil mu ten lavor na hlavu. Čert sakroval, nadával, ječel, prděl, smrděl, jenže nemohl nic dělat, musel utéct a vrátit se jednou provždy do pekla.
Filipovi se dařilo dobře, za pár roků si namluvil rozvedenou Terku, takže měl v baráku i nevlastní dcerku, zato čert dostal v pekle pekelný sprcuňk a už se nikdy na světě neukázal. Místo něho chodili lidi pokoušet jiní čerti, kteří si pak z tohoto čerta utahovali a on jim jejich dobrodružství záviděl, to už je ovšem jiný příběh.
