„Stejně je to s tím Černým rybníkem nesmysl,“ pronesl znalecky Pavel Zatloukal a labužnicky se zakousl do párku v rohlíku. „Žádné takové věci neexistují,“ dodal s naplněnými ústy.
Jeho nejlepší a jediný kamarád Jarouš Záruba mlčel. Zejména při této obědové pauze. Svého chytřejšího kamaráda bezmezně obdivoval a hltal každé jeho slovo. S výjimkou názoru na Černý rybník.
Pavel Zatloukal se rád pokládal za velkého biologa, protože jednou při své směně závozníka v multikáře našel učebnici přírodopisu pro pátou nebo šestou třídu. Díky tomu rozeznal kaktus od topolu a měl dojem, že se rovná uznávaným vědcům. Co na tom, že kromě základní školy dalšího vzdělání neměl. Měl svého permanentně opilého strýce, který mu v dětství vysvětlil, že kdysi dávno žily na celém světě jenom opice, ze kterých se jednoho dne – simsalabim – stali lidi a že se tomu říká evoluce. Pavlovi se to slovo líbilo a rád se představoval jako evoluční biolog, protože příběh, vyprávěný opilým strýcem, se mu moc líbil.
Jeho kamarád Jarouš na tom byl hůře. Poté, co si zopakoval jak první, tak i druhou třídu, se vedení školy rozhodlo, že standardní vzdělání je pro něj přežitek a nabídlo jeho rodičům možnost přechodu do školy speciální. Tam už žádnou třídu neopakoval a nakonec po absolvování této školy dosáhl toho, že byl se svým kamarádem Zatloukalem kolega. Jenže zatímco Zatloukal jezdil jako pán vedle řidiče v multikáře, Záruba se oháněl koštětem na obecních chodnících.
Pavel Zatloukal si neustále rozšiřoval vzdělání, zejména z článků v revuálních časopisech, a o svých takto nabytých znalostech rád vyprávěl každému, koho potkal. Není proto divu, že mu zbyl jako jediný kamarád právě Jarouš.
Dojedli a pomalu se šourali zpět ke své práci. Jarouš promluvil.
„Ty, Pavle,“ řekl pomalu, „a co když na tom něco opravdu je? Vzpomeň si na Jirku Jelínka a jeho bráchu.“
„Nesmysl,“ ohradil se chytřejší z dvojice, „jak může někdo věřit tomu, že ten, kdo při úplňku uvidí o půlnoci svou tvář na hladině Černého rybníka, do dalšího úplňku zemře? To je tmářství, tyhle mystiky. Anebo je to placebo,“ dodal důležitě, protože se nedávno naučil nové slovo.
„Pla…, co?“ nechápal Jarouš.
„Placebo,“ pronesl Pavel, „to znamená, že máš něco, co nefunguje, ale myslíš si, že to funguje a ono to začne fungovat.“
„Aha,“ pronesl Jarouš, „takže když mi doma nebude fungovat televize a já si budu myslet, že funguje, tak začne fungovat?“ dodal, čímž Pavla rozhodil.
„To nevím,“ pokrčil Pavel rameny, „ale pamatuj si, že na Černém rybníku nic tajemného není.“
Druhý den se k této debatě vrátili. Načal ji Jarouš.
„Stejně je to divné,“ řekl pomalu, „ty mi říkáš, že nic takového neexistuje, ale Jirka Jelínek se na hladině viděl a umřel. Mirek Jelínek tam byl s ním, na hladině se neviděl a neumřel. Jeden brácha umřel a druhý ne. Co na to řekneš?“ a upřel svůj tupý, ale oddaný pohled na kamaráda.
„Jirka Jelínek měl přece autonehodu,“ zahučel Pavel.
„Jo,“ nenechal se odradit Jarouš, „jenže doktoři zjistili, že umřel už za jízdy a teprve pak se jeho auto nabouralo.“
„Doktoři taky věří všemu,“ řekl s despektem Pavel, „já jsem o takovém případě nikdy nic nečetl,“ a pokládal debatu za uzavřenou.
„A co Konůpek?“ zeptal se Jarouš po další chvíli. „Taky se viděl na hladině a taky umřel.“
„Konůpek měl přece leukémii,“ snažil se Pavel tvrzení svého kamaráda bagatelizovat.
„To je nějaká nemoc?“ nechápal Jarouš.
„Jo, to je nemoc, dlouho jsi nemocný a umřeš,“ sdělil mu Pavel své medicínské znalosti.
„To se mi nezdá,“ zahučel Jarouš, „protože pár dní předtím, než šel k rybníku, hrál fotbal a dal proti Chlupaté Lhotě čtyři góly. Takže to nevypadá, že by byl nemocný.“
„Tak a už toho mám dost,“ odsekl Zatloukal, „abys věděl, já tam při úplňku půjdu a o půlnoci se podívám, jestli se na hladině uvidím. A vsadím se, o co chceš, že neumřu.“
„Neblbni,“ chtěl ho Záruba zadržet, ale už to nešlo.
„Kdy je úplněk?“ chtěl vědět Zatloukal.
„Pozítří,“ vydechl Záruba nešťastně.
O dva dny později se hodně dlouho po jedenácté objevila na cestě k rybníku postava. Byl to Pavel Zatloukal. Sice si nadával, že se nechal vlákat do nějakých her tmářů a pánbíčkářů, ale zároveň chtěl dokázat, že má pravdu.
Jako první ho překvapilo, jaké je v noci světlo. Měsíc v úplňku doslova zářil.
„Je to efektní,“ pronesl pro sebe chodec, „ale stejně si myslím, že to s tím rybníkem je blbost.“
K rybníku dorazil čtyři minuty před půlnocí a užasl. Vypadalo to, že odraz Měsíce vyplňuje celou hladinu.
„To jsou náhody,“ pronesl opět sám pro sebe, „ta evoluce je dokonalá věc.“
Usedl na pařez a prohlížel si rybník. Ten vypadal jako kterýkoli jiný rybník a nic nenasvědčovalo žádným kouzlům.
„No nic,“ zívl, „počkám do půlnoci a pak půjdu v klidu domů.“
Po chvilce vytáhl z kapsy mobil, aby se podíval na čas. Zrovna ve chvíli, kdy se z 23:59 stalo 0:00. A to nebylo jediné, co se stalo.
Pavel Zatloukal si všiml, že odraz měsíčního světla na hladině je překryt nějakým podivným stínem, ale neviděl nic, co by ten stín vrhalo.
„To je určitě nějaký fígl od rybářů,“ zahučel a už chtěl odejít, když zjistil, že stín na hladině mění svůj tvar a formuje se tak, aby připomínal lidský obličej.
„No to mě…,“ nedořekl a přikryl si ústa dlaní, aby nevykřikl. Obličej, do kterého se zformoval stín na hladině, byl bezpochyby jeho.
V leknutí se otočil a pelášil domů. V polovině cesty se zastavil.
„Něco se mi zdálo,“ rozhodl, „nebo tam byl někde schovaný někdo s baterkou a svítil přes nějaký děravý papír na hladinu,“ toto vysvětlení ho uspokojilo.
Druhý den se pochlubil Jaroušovi. „Viděl jsem svůj obličej na hladině,“ řekl, „ale asi to byla jenom iluze,“ a ve své blahosklonnosti si ani nevšiml, jak jeho jediný kamarád zbledl.
Několik dalších dní se nedělo nic převratného, díky čemuž získal Pavel Zatloukal jistotu, že pověst o Černém rybníce je blbost. Když už to měl být týden od jeho návštěvy u rybníka, stalo se něco nevysvětlitelného.
Pavel Zatloukal šel jako obvykle večer spát. Jenže ani ne po hodině ho probudila krutá bolest v břiše. Připadalo mu, že jeho vnitřnosti hoří. K tomu se nemohl nadechnout a dostal strach, že se udusí.
Doplazil se k oknu, které otevřel. Do jeho pokoje začal vnikat chladivý vnější vzduch. Pavel Zatloukal se jej snažil zachytit nosem, leč vypadalo to, že se vzduch před ním rozestupuje a míjí jej. Lapal po dechu, jak mohl, a mohl stále méně a méně. Nakonec to netrvalo ani pět minut a jeho tělo se složilo na podlahu bez známek života.
„To jsem ještě neviděl,“ konstatoval o několik dní později patolog Hubáček, „aby takhle dokonale zdravý člověk umřel. Příčinu smrti prostě nemůžu stanovit. Podle mě je zemřelý naprosto zdráv.“
