Ačkoli je to s podivem, právě čtete dvacátý můj článek v tomto blogovém prostoru, což je mimochodem – takhle krásně to právě dnes vyšlo – přesně o devatenáct článků více, než jsem si v nejvíce optimistické chvíli představoval.
Nicméně když se sečtou všechny články ve všech možných prostorech, kam jsem je postupně umisťoval v průběhu let, pomalu a nejistě se blížím k číslu 4000, o čemž ovšem dnes psát nechci.
Před nějakými devíti lety – to výročí bude tento nebo příští týden; o tom se dodnes vedou spory – pořádala jistá rádiová stanice megakoncert. A kdo chtěl, mohl na něj získat vstupenku zdarma. Stačilo jen správně odpovědět na soutěžní otázku, která zněla: Kdo chce vstupenku zdarma?
Není tedy divu, že jsem se takto k této vstupence dostal, načež místo toho, abych trávil sobotní večer zachumlaný do deky s hrnkem urologického čaje, jsem se vydal do patřičné haly, abych si užil koncert.
Interpretů se během celé akce střídalo povícero a rovnoměrně přímočaře byli zastoupeni Češi i Slováci. A v jedné chvíli přišel na pódium právě on.
Nenápadný hubený chlapík s plachým klukovským úsměvem a kytarou na krku. Doprovázen dvěma dalšími hudebníky. S úsměvem pozdravil a hrábl do strun. A od té chvíle, bez toho, aby potřeboval bombastická teatrální gesta, měl celou halu omotanou okolo prstu. Včetně mě, nutno dodat.
Přitom bych sám sebe nikdy neoznačil za jeho bezvýhradného fanouška. Věděl jsem o něm, to jo. Semo tamo jsem jeho písničku zaslechl v rádiu, televizi nebo někde jinde. A najednou na něj koukám z nějakých šesti metrů a s úžasem vnímám, že každou písničku, co hraje, znám od začátku do konce nazpaměť. A nejen já, nutno dodat. Postupem času zpívala – tu hůře, tu lépe – celá hala. A on se na pódiu pořád tak klukovsky plaše usmíval.
Když pak dohrál, nebylo divu, že se spustil ohromný potlesk a že jsme jej nechtěli pustit z pódia. Nejdříve vypadal překvapeně, pak počkal, až se hlavní vlna utiší a svým nenapodobitelným způsobem řekl:
„A až prídem domov a moja žena sa ma spýta, aký bol koncert, tak sa takto postavím, usmejem sa,“ a zase předvedl svůj typický plachý úsměv, „povolím sáčko a poviem: No aký, pridávali sme.“ A do bouřlivé odezvy publika začal přidávat. Jednu písničku za druhou, aby vše zakončil tou od svých milovaných Beatles (kterým jsem nikdy na chuť nepřišel), v jejímž refrénu se volá „Ná náná nanana ná, nanana ná, hej Dude!“
(Ano, já vím, že správně je tam Jude, jenže kde lze použít alternativní text, tam není otázkou, zda jej použiji, ale ve kterou chvíli tak učiním.)
Až teprve potom se definitivně rozloučil, musel přenechat scénu dalšímu vystupujícímu. A i při odchodu bylo vidět, že je legenda. Legenda a frajer v jednom.
Takže, milý Meky, který si už teď dáváš jam session s Honzou Lennonem a Jirkou Harrisonem, nejen za ten koncert, ale za všechnu tvou hudbu – díky!
