Blogerka v noční košili

Byl to vynikající nápad a osvěžující zážitek, sejít se po mnoha letech s lidmi, kteří kdysi nevědomky formovali mou nevšední osobnost, a udělat si s nimi turistickou dovolenou.

Některé z nich znám od svých sedmnácti let, jiné od svých dvaceti. Proto můžu s čistým svědomím napsat, že je znám delší dobu, než jsem je neznal.
Jarda, řečený Kocour, který celou akci svolal. Patrik, řečený Dědek. Vlastík, řečený Šikula. Tomáš, řečený Pípák. Radek, řečený Vrána. A Pavel, řečený Pavouk.
Svou přezdívku rovněž mám, ale mimo tyto lidi ji nikdo nezná a nepoužívá. Naštěstí.
Měl jsem jedinou malou smůlu v tom, že jsem se turistické dovolené mohl účastnit pouze jeden týden ze dvou. Delší dovolenou jsem nedostal.
Vážně, někdy si to zkuste. Požádáte si o dovolenou a najednou jste pro firmu nepostradatelní.
Proto jsem se v sobotu odpoledne od zbytku skupiny odpojil s cílem dojít do civilizace, tam najít kultivovaný nocleh na noc ze soboty na neděli a následně odjet domů, abych byl v pondělí ráno v práci fit. Potud teorie.
„Když půjdeš pořád po modré,“ řekl mi na rozcestí Kocour, „dojdeš do Mastic. Je to taková trošku větší dědina, ale nocleh tam bezpečně najdeš. Stačí, když se zeptáš v hospodě.“
Vřele jsem mu poděkoval za radu a vydal se po modré.
O něco málo přes hodinu a půl později jsem se vymotal z lesa a uviděl železniční stanici. Vida, přece jen ta modrá nelhala, pousmál jsem se. Na ceduli se skvěl nápis „Mastice, horní zastávka.“
Seběhl jsem k zastávce a smutně konstatoval, že dnes mi už nic nejede. A zítra, čili v neděli, hm, v neděli nejdříve v deset čtrnáct. S tím musím počítat.
Rozhlédl jsem se a hledal modrou značku. Kousek od zastávky stál rozcestník, sdělující mi, že mastická náves je odtud už jen osm set metrů dále po modré. Porovnal jsem si krosnu na zádech a srdnatě vyrazil.
Když jsem přicházel na náves, pomalu se šeřilo. V tomto období, kdy podzim pomalu nastupuje, přičemž léto ještě neřeklo poslední slovo, to může a nemusí být pozdě. Samozřejmě jsem se rozhlížel po hospodě, o které mluvil Kocour. Jediné, co připomínalo hospodu, stálo v rohu návsi a neslo hrdý název „Bistro Leknín.“
Opatrně jsem vzal za dveře a vešel dovnitř. Hostů jsem napočítal ani ne dvacet. Za pultem pak světlovlasou servírku, která mi byla z mně dosud neznámého důvodu povědomá.
„Přisedni,“ zavolal na mě jeden ze dvou chlapů u nejbližšího stolu, a já s vděkem přisedl. Oba se na mě usmáli a představili se. Ten, který mě oslovil, byl Pepa nebo Lojza. A jeho společník byl Lojza nebo Pepa.
„Dáte si pivo?“ už u mě stála servírka. Zvedl jsem k ní pohled a ztuhl jsem. Vážně mi byla povědomá. Ale ani za všechny svázané ročníky časopisu Vlasta jsem si nemohl vzpomenout, odkud bych ji jako měl znát.
„Ehm…, totiž ano,“ odpověděl jsem zastřeně. Servírka vykouzlila něco jako úsměv a odkráčela ke svému pracovišti.
„Ty nejsi místní,“ konstatoval Pepa nebo Lojza. Přikývl jsem a stručně vysvětlil, že jsem tady jenom jako turista, že se potřebuji vrátit domů a že nepohrdnu nějakým kultivovaným noclehem.
„Jede ti to ráno v deset čtrnáct,“ řekl mi Lojza nebo Pepa to, co už jsem věděl. Servírka přede mě postavila pivo, poděkoval jsem a znovu se na ni podíval.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se.
„Jste mi povědomá, jen nevím, odkud,“ přiznal jsem.
„To je možné,“ zasmála se, „já mám ještě sestru,“ dodala a zase se vzdálila.
„Heleno, přines nám, prosím, tři fernety,“ zaslechl jsem od jiného stolu větu, na kterou servírka odpověděla: „Ale jistě, hned to bude.“
Servírka se jmenuje Helena.
Servírka je mi povědomá.
Ani tato znalost mi nepomáhala. Připadal jsem si jako při řešení hádanek v novinách, kde máte napsáno, že Skot bydlí vedle Francouze, Angličan nemá psa a Ital nebydlí vedle Němce. Z toho máte uhodnout, jaké barvy auto má Španěl.
„Jestli potřebuješ přespat,“ řekl Pepa nebo Lojza, „tak v klidu seď a počkej, až přijde Ota. Ten bude vědět.“
„To je fakt,“ souhlasil Lojza nebo Pepa, „Ota takhle pomáhá turistům. Hrozně rád dělá dobro, říká, že tím vrací lidem to, že mu kdysi v minulosti někdo taky pomohl.“
Poděkoval jsem oběma svým společníkům a rozvážně upil piva. Bylo vynikající.
Nebyl jsem ani v polovině půllitru, když se otevřely dveře a vešel vysoký, nápadně bledý muž, vousáč s brýlemi, které se nosily snad deset let před tím, než jsem se narodil.
„To je Ota,“ ukázal na něj palcem Lojza nebo Pepa a obrátil se k němu: „Podívej, Oto, tady mladej je turista a hledá nocleh. Můžeš mu pomoct?“
„Já jsem Ota,“ představil se mi vousáč. Taky jsem se mu představil.
„Jestli chceš, můžeš tu ve vsi přespat,“ řekl Ota. „V klidu si dopij a půjdeme.“
Dopil jsem a poukázal na to, že nemám zaplaceno.
„To nic, to neřeš,“ mávl rukou Ota a obrátil se na servírku: „Prosím tě, Heleno, to pivo, co měl tady turista, napiš na účet támhle Karlovi,“ a ukázal do opačného rohu místnosti. Podíval jsem se tím směrem a zahlédl osamoceně sedícího podivína s řídkou bradkou a skelným pohledem.
„Spolehni se,“ odpověděla servírka.
„A můžeme vyrazit,“ kývl Ota na mě.

Šli jsme vesnicí a já jsem přemýšlel.
Dobře, servírka Helena je mi povědomá. To může něco znamenat a nemusí to znamenat nic.
Ale mně je povědomý i ten podivín Karel a to už není normální.
Aby mi v cizí vesnici, kde jsem nikdy nebyl, byli dva lidi najednou povědomí.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě Ota.
„Ta vaše servírka,“ nahodil jsem.
„Myslíš Helenu?“ ujistil se Ota a když jsem přikývl, zeptal se: „Líbí se ti?“
„O to ani nejde,“ snažil jsem se udržet myšlenku, „jen je mi velice povědomá a mám nutkavý pocit, že jsem ji někde viděl. A to samé u toho Karla, na jehož účet šlo to moje pivo. Tak mě napadá, jestli to vůči Karlovi není nefér.“
„Trochu nefér to je,“ připustil Ota, „ale Karel se jednak zase zčadil magorákem a za druhé,“ zdůraznil Ota, „tady v Masticích nenajdeš jediného člověka, kterému by něco nedlužil. Takže tímto způsobem my mu ty dluhy umazáváme.“
Pokrčil jsem rameny. Ostatně můj problém to opravdu není.
„Jsme tady,“ řekl Ota a zastavil u věžovité budovy, která vypadala, jako by někdo spojil půlku kruhu s půlkou čtverce. Z půdorysu pochopitelně, aspoň tak mi to připadalo.
„Tady je klíč,“ podal mi jej Ota, „zamkni se, až budeš vevnitř. Ráno stačí, když ho necháš u Heleny. Neboj, otevřeno má už od devíti. Prostor na spaní je v patře, dobře se vyspi,“ a než jsem stihl poděkovat, otočil se a doslova zmizel.
Vešel jsem to budovy. Okolo zakulacené zdi vedly schody nahoru. Vyšel jsem do patra a rozsvítil. Jediné světlo svítilo na zdi, která patřila do té půlčtvercové části budovy. A v rohu ležely na sobě tři nebo čtyři klasické tělocvikové žíněnky.
Přišel jsem k nim, sundal krosnu, vytáhl spacák a roztáhl jej na horní žíněnku. Snad se mi tu bude spát dobře.
Pak jsem sešel do mezipatra, kde jsem předtím zaregistroval nenápadné dveře. Zkusil jsem je otevřít a strnul jsem nadšením.
Koupelna s velkou vanou, mýdlem, šampónem a dalšími potřebami. Neváhal jsem, napustil jsem plnou vanu horké vody, všechno ze sebe shodil a následujících několik desítek minut si užíval koupel.
Po koupeli jsem našel dokonce i potřeby na holení. O dalších několik minut později jsem se při pohledu do zrcadla nemusel leknout.
Vrátil jsem se ke svému spacáku a vydoloval z něj několik posledních kusů čistého oblečení. Nakonec jsem si vybral jedno tričko a jedny trenky. Oboje jsem uznal dost důstojné na to, abych v nich mohl spát.
Zavrtal jsem se do spacáku a zauvažoval, že zhasnu. Ale nechal jsem to světlo svítit. Osvětlovalo většinu místnosti, jen moje ležení nechávalo ve stínu, což mi vyhovovalo.
Už jsem skoro začal usínat, když jsem zaslechl kroky.
Na schodech.
Na schodech, které vedou do patra, ve kterém se pokouším usnout.
Veškerá ospalost byla náhle pryč. Částečně jsem se vyvrtal ze spacáku, abych se mohl posadit. Zíral jsem ke schodišti.
Kroky se blížily. Moje tepová frekvence, která se běžně pohybuje okolo dvaašedesáti za minutu, v době velké zátěže okolo sedmdesáti, náhle vyskočila hodně přes sto.
Nad schodištěm se objevila hlava.
Dívčí hlava.
A než jsem stihl cokoli říct, objevila se celá dívka.
Absurditám toho dne zřejmě není konec, řekl jsem si, vždyť to je…
„Kláro,“ řekl jsem opatrně, „jsi to ty?“
Usmála se tak, jak se usmívá pokaždé, když se jí někdo na něco zeptá. Měla na sobě béžovou noční košili s motivy včel nebo jiných potemníků, na nohou tlusté bílé ponožky v textilních pantoflích.
„Hledala jsem tě,“ oznámila mi.
„Jak..,“ hledal jsem slova, „jak se ti podařilo sem přijít? Vždyť jsem zamkl,“ a vyskočil jsem ze spacáku.
Klára, neboť to nade všechny pochybnosti byla ona, držela podobným způsobem, jakým obvykle Honza z Nepomuku drží kříž, láhev z bílého skla, která obsahovala tekutinu, která vypadala jako něco mezi becherovkou a whisky.
„Konečně jsem tě našla,“ řekla opět s úsměvem.
„Počkej, zůstaň tak, jak jsi,“ řekl jsem, sklonil se ke svému zavazadlu a po chvíli vytáhl foťák. Ten mi oznámil, že světelné podmínky nejsou dostačující. Spolkl jsem svou hrdost a aktivoval blesk, následně jsem pak Kláru čtyřikrát vyfotil. Snad aspoň jedna fotka vyjde.
Klára stála na místě a usmívala se. Ani nevím, jak se to stalo, náhle jsem stál přímo proti ní.
„To je pro tebe,“ řekla, přechytila si láhev do pravé ruky a tu natáhla ke mně.
Natáhl jsem ruku k ní, takže jsme inkriminovanou láhev drželi oba.
„Co v té lahvi je?“ zeptal jsem se.
Klára se zase usmála a vtom jsem dostal ránu do nosu.
Otřásl jsem se, dvakrát zamrkal a zjistil, že mi na hrudi leží bílý chlupatý pes, který se mi jednou ze svých předních tlapek opírá o nos a ve svých tmavých očích má sugestivní pohled, kterým říká, že nastal nejvyšší čas, abych se vyhrabal z pod peřiny a šel to zvíře vyvenčit.