Amanda

Sedadlo pro řidiče si upravila do pohodlného lehu. Protáhla se. Noční sledování Morunina bytu není nic vzrušujícího. Tušila, že se zase nic nestane.

Po několika desítkách minut na ni přišel mikrospánek. Škubla sebou a pomalu se srovnala do sedu. Zazívala.
Nic moc, řekla si a zaklepala špičkami prstů o volant.
Copak asi babča dělá? napadlo ji.
Soustředěně se zadívala na poválečnou bytovku. Chvíli těkala očima, až našla to správné místo.
Hluboké soustředění.
Ještě hlubší soustředění.
Ponořila se do nejhlubších míst své mysli a vytáhla vše, co v nich našla.
Vzápětí měla před sebou obraz jako na televizní obrazovce.
Morunu skoro nebylo vidět mezi hromadami nových věcí, které si přinesla. Přitom prohlížela prastaré rukopisy, psané ještě dávno předtím, než se objevilo první současné písmo.
Sestavuje ochranné amulety, napadlo ji. A je do toho celá zabraná. Z něčeho má strach. Ale z čeho? Z čeho může vůbec mít strach někdo, kdo je Moruna?
Zamrkala a obraz z Morunina bytu se rozplynul.
Zazívala a rozhlédla se. Hm, do toitoiky nepůjdu, ani kdyby mi za to platili, řekla si. Třeba je tu okolo nějaký bar, kam si budu moct odskočit, napadlo ji.
Vystoupila z auta a protáhla se.
Déšť se mezitím změnil na pouhé mrholení, což ji potěšilo. Zamkla auto a udělala si krátkou procházku.
Když se vrátila do auta, znovu zkontrolovala Morunu.
Žádná změna.
No tak si, Moruno, odpočineš, řekla si. Spojila špičky prstů z levé a pravé ruky. Soustředila se a pak od sebe ruce odtrhla a špičky prstů namířila k Morunině oknu.
Uspávací kouzlo. Ale zabere?
Zabralo. Viděla, jak se Moruna zastavila, zvláčněla a pomalu složila někam, kde nejspíš bylo něco jako postel.
Amanda zašeptala a usmála se. Teď bude aspoň deset hodin spát a já mám čas pro sebe.

Vyklouzla z auta. Šla dozadu a otevřela kufr. Z něj vytáhla koženou bundu, do té se nasoukala  a přitáhla si límec.
Rozhlédla se. Nikde nic.
Zamkla auto a vydala se směrem, kterým odjel Ctibor. Na konci ulice se rozhlédla a zahlédla světlo vývěsní cedule.
No vida, usmála se.
Přišla blíž a četla: Lucky King bar.
Pokrčila rameny a vešla dovnitř.
Přivítal ji temný prostor s modrofialovým osvětlením. Zbytečně hlučná elektronická hudba dělala víc randálu, než bylo nezbytně nutné. Za barem se nudila hubená holka s piercingem v obočí. U jednoho ze tří stolků seděli všichni dva mužští návštěvníci. Jeden vypadal, že je v baru proto, že nemá partnerku, za kterou by mohl jít. Druhý vypadal, že je v baru právě proto, že partnerku má.
„Budete si přát?“ zeptala se znuděná holka za barem.
Amanda se k ní naklonila: „Je mi to trapné, můžu u vás na toaletu?“
Holka za barem ji chvíli pozorovala, pak trhla hlavou: „Tam těmi dveřmi pořád rovně. Na konci chodby. Dámy jsou vlevo.“
„Děkuji,“ kývla hlavou Amanda a vydala se uvedeným směrem.
Dva muži u stolu ji pozorovali.
„Viděls?“ zeptal se ten starší. Mladší mlčky přikývl.
„To je kus teda,“ zakroutil starší hlavou. „Něco takového se jen tak nepotká. To by pro tebe mohla být šance. Nechceš se s ní seznámit?“
„Proč bych to dělal?“ bránil se mladší.
„Kdo z nás dvou si už čtyři měsíce nevrzl?“ zeptal se starší provokativně a mladší jen povzdechl.
„A jak to mám asi udělat?“
„No normálně,“ hučel do něj starší, „půjdeš za ní a až vyjde z kabinek, řekneš: ‚Ahoj, já jsem Filip,‘ a je to.“
„Ale já nejsem Filip,“ ohradil se mladší.
„No jo, vlastně,“ zasmál se starší, „Filip jsem já. Tak řekneš, jak se to vlastně jmenuješ, jo, už vím, řekneš: ‚Ahoj, já jsem Ruda,‘ a bude to.“
„A to zabere, jo?“ zapochyboval mladší.
„Zkus to a uvidíš,“ usmál se starší.
Mladší chvíli přemýšlel. Pak se zvedl: „Tak jo, jdu na to. Ale...,“ nedořekl.
Vydal se stejným průchodem, kterým chvíli před ním prošla Amanda. Došel až na konec krátké chodby a zastavil se před dveřmi s obrázkem obrysu ženské postavy. Srdce mu skákalo jako hodně naspeedovaná rosnička.
Konečně zaslechl zvuk spláchnutí a o něco málo později i zvuk vody v umyvadle.
Klika se otevřela a Amanda vyšla do chodby.
„A...,“ začal, polkl naprázdno, a pokračoval, „ahoj, já jsem Ruda.“
Amanda ho sjela studeným pohledem a odpověděla: „Já ne.“ Poté kolem něj, úplně konsternovaného, prošla zpět do prostoru baru, kývla hlavou na barmanku a vyplula ven. Starší Rudův společník ji pozoroval znepokojeně.
Jeho kamarád se dlouho nevracel a když se objevil, jen sebou plácl do svého křesla.
„Povedlo se?“ zeptal se starší, i když mu muselo být jasné, jakou odpověď dostane.
„Vůbec,“ zanaříkal mladší. „Ani ťuk. Já jsem asi u ženských naprosto vyřízený.“
„To se ještě uvidí,“ pronesl starší temně, vstal a nejistým krokem vyrazil ven.
Čerstvý vzduch ho málem porazil. Ať koukal, jak koukal, Amandu nikde neviděl. Taky aby viděl, když už byla ve vedlejší ulici pár kroků od svého auta.
Přemýšlel, kam asi šla. Pak se neomylně vydal přesně opačným směrem.

Amanda si v autě udělala pohodlí. Sledovat Morunu vlastně nebylo vůbec špatné. Zejména přes noc. Málokdo věděl, že Amanda umí uspávací kouzlo i na dálku. Pro jistotu ještě proskenovala Morunin byt. Moruna spala jako zařezaná.
Pořád lepší, než někoho likvidovat, pomyslela si Amanda, zapla rádio a naladila stanici, kde hráli podle jejího názoru přijatelnou hudbu.
Navíc, vrátila se k původní myšlence, Morunu snad ani nikdo likvidovat neche. Všichni ji mají za trochu praštěnou bábu, která věští a radí. A která pokusům o svou likvidaci dokázala vždy mazaně uniknout.
Ale proč si pořídila tolik ochranných artefaktů a k čemu jí budou? To nevěděl nikdo. Z podezření, že chce zabít nevinného tvora, se sice Moruna vykecala, ale ne tak, aby si získala důvěru. Pokud ji něco vyděsilo natolik, že si vytváří ochranu, musí to být něco, co si zatím neumí nikdo představit.
Amanda ztišila rádio na minimální hlasitost. Pak se znovu natáhla na sedadlo, upravené skoro do lehu. A v polobdění setrvala, dokud jí nezazvonil telefon.
„No, Šéfe,“ zahlásila se.
„Amando, sice bys tam ještě tak tři hodiny měla trčet,“ slyšela Šéfův hlas, „ale máme větší zádrhel. Co nejrychleji přijeď!“
„Už letím,“ pronesla Amanda. Během jejího druhého slova Šéf zavěsil.
No tak jo, řekla si, vrátila sedadlo do normální pozice a nastartovala.
Pro jistotu ještě jednou zkontrolovala Morunu.
Ta spala jako dřevo.