V den, kdy vychází tento článek, se oficiálně stávám členem klubu 50. K tomu mám pupek, dvojitou bradu, brejle, pleš a břicho. Čili optimální stav.
Na úvod motivační píseň.
„Nedokážeš to.
Nezvládneš to.
Určitě tě vyhodí.
Není za co tě chválit.
Je to sobecké.“
To byly reakce na cokoli, o co jsem se pokusil. Neměl jsem být tím, kdo někdy uspěje. Měl jsem být tím, kdo ve všem propadne.
A když mi náhodou něco nevyšlo, následovalo tradiční kolečko oblíbených vět.
„Říkali jsme to.
Neměl ses o to pokoušet.
To nebylo nic pro tebe.“
Když jsem naopak uspěl, následovaly jiné verze téhož.
„To muselo být něco jednoduchého, co by zvládl každý.
A proč jsi toho nedokázal víc?
Zas se tak nechlub, vzpomeň si na to, kdy se ti něco nepodařilo.
Mít něco vlastního jen pro sebe? Kdepak, to je přece sobecké!“
Divíte se, že jsem poprvé nedokázal přijmout tu větu, kterou jsem správně měl od svých nejbližších znát nazpaměť?
Větu: „Jsi dobrý a zvládneš to, protože na to máš.“
Proto mi trvalo neskutečně dlouho, než jsem se naučil užít si svůj úspěch. Než jsem dokázal sám sebe vidět jako úspěšného člověka. Jako člověka, který navzdory všem pokusům o své vynulování dokáže být a je prospěšný.
Dítě z rozvrácené rodiny.
To je mé další trauma. Dodnes netuším, co vedlo mého otce k tomu, že od nás v mých dvou letech odešel.
Potkal jsem ho o deset let později. Byl nedaleko od nás na vojenském cvičení a náhle se objevil. Snažil se bavit se mnou neformálně.
Moc mu to nešlo.
Pak jsem ho potkal o dalších několik let později v budově Okresního soudu v Trutnově. Domáhal jsem se tenkrát zvýšení výživného.
Můj drahý otec mi neformálně mezi čtyřma očima sdělil, že nemám počítat s tím, že z něj něco vyrazím.
Před soudcem pak sehrál dokonalou hereckou etudu o tom, jak neví, jak vysoký má ve firmě, v níž je ředitelem, příjem.
Nevysvětlil mi to dodnes. Ani mezi roky 2004 – 2011, kdy se se mnou čas od času dokázal bavit.
Nevlastní otec byl jiný extrém.
Zpočátku jsem ten rozdíl nevnímal, protože jsem byl ještě ve školce. Ani jsem nevěděl – nebo nedocenil – že se najednou jmenuji jinak. Že má od necelých pěti let novou identitu.
Přišel jsem o příjmení po svém otci a dostal to po nevlastním.
Nevadilo by mi to.
Kdyby nebyl alkoholik, násilník a – dámy prominou – pychopat.
Možná chvíli to vypadalo, že budeme fungovat normálně. Přišli na svět mí nevlastní sourozenci. Pak se celá situace začala zhoršovat.
Domácí násilí na téměř denním pořádku.
Když se k nám o půl druhé ráno dobývali tehdejší příslušníci tehdejší VB, nebylo to nic příjemného.
Nevlastní otec už nežije.
Odpustit mu neumím.
Je to asi hlavní příčina toho, že jsem v dětství marně hledal mužský vzor. Někoho, kdo by mi dokázal předat tu hlavní informaci – jak se má chovat skutečný chlap.
Musel jsem k tomu dojít metodou pokusů a omylů. Často neveselých.
I poté, co nevlastní otec přestal v mém životě figurovat, pokračovala vlna podceňování.
Nevím, čím jsem si to zasloužil.
Prý mi nebylo co věřit.
A prý ničeho nedosáhnu.
Přihlašování na vysokou školu bylo komentováno jako „no ti tam na tebe čekají.“
A pak to překvapení, když tam na mě opravdu – čekali.
A pak několikaleté opakování mantry, že mě určitě při nejbližší příležitosti vyrazí.
Zvláštní – nikdo z mých nevlastních sourozenců podobné slovní útoky snášet nemusel.
Kauza bunda.
Nikdy jsem to nepochopil.
Během jednoho zimního semestru jsem si koupil zimní bundu. Novou, v pohodě. Podle většiny lidí mi slušela.
Pak jsem ji ukázal mámě a její reakce byla jak náraz rozjetého buldozeru.
Místo zhodnocení slušivosti bundy otázka: „A co když jsi ji někde ukradl?“
Dodnes nevím, jak na takovou blbost přišla. A nikdy mi to nevysvětlila.
Pro mě, který jsem nikdy neukradl ani fidorku, to byla hodně nechutná zkušenost.
To samé s prací.
Služební cesty do Prahy mě, proč to nepřiznat, do jisté míry bavily. Jenže mi nebylo dopřáno, aby mě bavily i nadále.
Začal další domácí psychický nátlak – proč prý v té Praze nezůstanu natrvalo, když v ní stejně trávím většinu týdne.
Není divu, že jakmile se naskytla příležitost zůstat v Praze na vlastní pěst, udělal jsem to.
A zase to bylo špatně.
Při nástupu do velké nadnárodní firmy mi bylo opět ze strany rodiny popřáno, aby mě co nejdříve vyrazili.
Muselo to být pro mé blízké zklamání, když se tak nestalo.
Svoje místo v životě jsem si musel vydupat.
A naučit se přijímat úspěch.
Nebrat úspěch jako něco, co si nezasloužím, protože „je to sobecké.“
Vím, že až se mi před očima v posledním okamžiku promítne celý můj život, přijde Mirka Spáčilová a dá mu 30 %. Já hlavně dělám vše pro to, aby bylo na co koukat.
Navzdory všemu, čím jsem si prošel, vím jedno – každému člověku se můžu podívat rovně do očí. A to není zrovna málo.
