Sobotní Mf Dnes přinesla v příloze
články o psech a jejich majitelích. Přinutilo mě to k reakci. Jsem pejskař – prvního psa jsme
měly už jako děti, ale museli jsme ho dát kvůli nelásce našeho dědy k domácímu
zvířectvu pryč. Nebyl sám, spousta lidí psy ve městě odmítá. Můj manžel na
veškeré prosby dětí dlouho odpovídal stereotypně – jen přes mou mrtvolu a dnes je
naše psice jeho miláček. Ale otázka mít, či nemít (tedy psa ve městě) je i u
nás stále přetřásaná.
Kritikové do pejskařů buší, ale proč? Náš odlidštěný svět potřebuje citové díry něčím zaplnit. Chodíme kolem sebe, na půl úst se pozdravíme, ve výtahu přehlušíme trapné mlčení poznámkou o příšerném počasí. Jen před tou němou tváří se přetvařovat nemusíme. Důchodkyně si jim stěžují na frontu v samoobsluze, děti na učitelky či rodiče, jim můžeme bez obav vyznat svou lásku bez strachu z odmítnutí. A proč zrovna pes? Protože má pochopení… Bez odmluvy snáší vaši lásku i nelásku, zatímco kočka si o pohlazení přijde říct, ale vnutit si ho nedá. Pes se na vás sice vyčítavě podívá, ale vždycky odpustí. Je na člověku plně závislý – já vždycky říkám, že zvedat telefon a vyčurat se do mísy psa nenaučíš. Přesto někteří lidí trpělivost svých psů zkoušejí donekonečna. Vyvenčí je v šest ráno a večer se diví, že jejich pes na ně netrpělivě čeká ve dveřích. Že se dožaduje vyvenčení, nakrmení. Zbavili jsme ho možnosti postarat se o sebe, učinili jsme ho na sobě závislým, ale tím jsme učinili sebe závislými na psu. On se bez nás neobejde, tudíž musíme svůj životní styl přizpůsobit jemu. Neučiníme-li to, buď psa zkazíme – rozmazlováním i trápením, nebo ho zahubíme. Tím, že jsme si ho k sobě připoutali, neseme za něho zodpovědnost. Ať je to vořech von bahnhof, nebo afgánský chrt. Oba mají v tuto chvíli stejnou hodnotu. A tuto hodnotu nezvýší kšiltovky, kalhotky či svetr, ale správná výchova a péče.
Svou jezevčici miluju – dává mi radost, mohu s ní do přírody, baví mě, když si do tlamy trhá borůvky a slastně při tom mlaská, směju se, když při aportkování dělá kotrmelce, plakala jsem, když ji potrhal pitbull a ona málem umřela. Až ta chvíle přijde doopravdy, budu určitě brečet jako želva. Je to už 13 let člen rodiny. Nikdy ji nenechám trápit, kdyby byla smrtelně nemocná, ale zaplatím jí péči, když to má smysl. Nenosí obleček ani čepičku, nespí s námi v posteli, ale mazlíme se s ní. Krmíme ji granulemi, ale nesedí s námi u štědrovečerního stolu. Je to totiž PES. Vychovaný – ví, že po lidech se neskáče, neleze se do postele ani se nekrade lidem jídlo z talíře. Občas po někom štěkne, když se jí nelíbí, ale je naučená neotravovat. Vcelku poslechne (jezevčíci jsou tvrdohlaví, dalo to práci), chodí na vodítku, sbíráme její exkrementy. Je to PES. Je třeba říkat víc? Pro mnohé asi ano. Nezaplatila bych jí kremaci, nedala bych ji fotografovat k narozeninám, nehodlám jí pořídit hrob s pomníkem, ba ani pohřeb žehem. Až její čas přijde, asi ji odneseme do lesa a tam ji zakopeme pod strom a občas, až půjdeme kolem, vzpomeneme, že nám dávala radost a my snad na oplátku jí. Je to PES.
