Dočkali, ale přečkáme? Někdy o tom silně pochybuji, jindy si říkám, že časy se přece mění a my taky. Asi mění, ale jak?
Včera jsem navštívila centrum města. Chtěla jsem si prohlédnout vánoční trhy, pokoukat na živý betlém, dát si obligátní bramborák a svařák v malovaném hrníčku. Ale ouha. Místo betlému a živých zvířátek bylo pódium, na kterém zpívala teenagerská skupina - pěkně, což o to - a jejich neónové podkolenky svítily do odpoledního zimního pološera. Pod pódiem se tísnila skupinka posluchačů, mezi dřevěnými stánky - převážně s jídlem - se potulovalo pár lidí. Žádné davy, žádné koledy, ba ani žádný Karel Gott či Lucie Bílá. Stromeček nesvítil, občas si někdo cinknul na kouzelný zvonek a něco si přál, ale to bylo tak vše.
Šla jsem tedy na svařák, ale hrníčky nebyly - jen plastové kelímky, trdelník mi nechutná, bramboráky byly mrňavé a bylo v nich málo česneku, kovář, od kterého jsem si před dvěma lety koupily měděný prstýnek opět nedorazil. Nejezdil ani tradiční vláček, asi neměl koho vozit.
Jen o kousek dál, na vánočním kluzišti bylo narváno. Malí i velcí kroužili na mrňavém plácku dokola, občas si někdo koupil něco na ohřátí a znovu na led.
Přišlo mi to všechno takové smutné, a to není vlastně opravdová zima - i když včera i dnes tu v Ostravě slušně fučí, pořád máme nad nulou. Trochu zklamaná jsem se vydala domů a tu mi to docvaklo. O zastávku dál, před nejmenovaným obchodním megacentrem vystupovaly i nastupovaly davy. Zároveň k němu mířila auta - jedno za druhým a hledala místo k zaparkování. Jsme my to zhýčkaní lidé! Než bychom kvůli nějaké atmosféře Vánoc mrzli venku, vyrazíme do obchoďáků, kde je teplíčko, z repráků to tam střidavě dudlajduje a střídavě nás Kája přesvědčuje, že Vánoce jsou bílé, do toho se ozývá Mary Chritmas a davy proudí spokojeně nahoru a dolů, všichni obtěžkaní plastovými i papírovými sáčky - ať si to s námi užije i naše planeta - a září spokojeností. Svátky hojnosti jsou tu, můžeme beztrestně nakupovat, tlačit se v davu a nadávat na spoustu lidí, tahat plné vozíky a vykřikovat, že je to letos naposled a ... prostě si to zase naplno užít.
U nás v Porubě to je ještě horší. Když jsem se podivila, že jmelí stojí víc než v centru Ostravy, řekl mi posmutnělý prodejce, že se všichni domluvili na stejné ceně a on to musí dodržet. Ve stáncích se prodává tradiční zboží vienamských tržnic - kamaše, ponožky, pyžama, většinou nevalné kvality, v jednom stánku si můžete koupit svařák a druhém medovinu a tím kouzlo Vánoc bylo naplněno. U pidistromečku jsou tři cedule, že je hlídán kamerovým systémem - co kdyby někdo chtěl ukrást na něm navěšené řetězy!
Máme jich plná ústa. Obchody nás masírují od září, ať nezapomeneme na dárky. Kolekce a figurky Mikulášů se prodávají od října. Ještě dnes přišlo pět mailů slibujících doručení dnes objednaných dárků do Štědrého dne.
Nech tu nic hlásat ani kázat o tradicích. Ale je to čím dál horší. Honíme se, nevíme za čím a pomaličku si zaděláváme na infarkty a přitom by stačilo málo. Na všechno se vykašlat a místo za nákupy vyrazit ven - do přírody, na vánoční trhy jen tak pokoukat, poklábosit se známými a Štědrý den si užít bez předchozího maratonu.
Mám takový sen. Začátkem prosince se uložím k zimnímu spánku a na Štědrý den mě vzbudí krásný princ polibkem (stačil by vlastně kdokoliv,ani polibek není nezbytný, jen ne proboha budík) - v obýváku bude stát stromek, pod ním bude mít každý svůj dárek, stůl bude prostřený, cukroví na míse a všichni kolem se budou jen usmívat.
Veselé Vánoce :-).
