Nejméně hodinu před polednem nás ČR
Radiožurnál pravidelně masíroval sdělením, že pan preniér
Topolánek hodlá učinit zásadní prohlášení a že svolal
mimořádný brífink. Přestože na drátě byl právě Kamil
Střihavka a odpovídal na moderátorovy otázky o svém učinkování
v muzikálech, jen tak mezi řečí tento pan moderátor co pět
minut vypálil, že sice rozmlouvá s Kamilem Střihavkou, ale že ve
třičtvrtě na dvanáct si vyslechneme zásadní prohlášení pana
Topolánka a že už jsou všichni nachystaní. Po dvaceti minutách
jsem byla napjatá jako špagát a těsně před začátkem jsem
napjatě seděla před aparátem (samozřejmě jsem nezapomněla
přivolat i manžela a psa) a přímo jsem se tetelila nedočkavosti.
A pak to přišlo....
Velká slova, neustálé já já já, řeči o zodpovědnosti, vyvozování důsledků: „...musel jsem začít sám u sebe. Musel jsem při hodnocení přemýšlet o vlastních chybách, nedostatcích....“ Pan premiér mluvil o odpovědnosti, o nutnosti změny. Čím déle mluvil, tím více jsem byla přesvědčena, že „to složí“, tedy že podá demisi. Ale tu máš čerte kropáč, nic takového. Na závěr nám pěkně naservíroval, že on je ten pravý, kdo vyvede stranu ze všech omylů a chyb, on je tou „přidanou hodnotou“. Chce se všemi mluvit o novém směřování, ale už dopředu se omlouvá těm, s nimiž mluvit nebude. Chce vybudovat stranu, „která je schopna naplnit naděje lidí odpovědných, aktivních, pracovitých a svobodných, ke které budou s důvěrou vzhlížet i lidé nemocní, oslabení a staří.“
Chce se mi věřit všemu, co řekl, ale vzhledem k tomu, že vlastně neřekl nic, co bychom už nevěděli, nevím, čemu mám vlastně věřit. Připadám si trochu jako v slavném absurdním dramatu Eugena Ionescua Židle, kde stařeček a stařenka slibují celou hru, že řeknou něco úžasného, k čemu došli za svůj dlouhý život, a nakonec se chytí za ruce a skočí z okna. To pan premiér sice neučinil, ale při jeho prohlášení jsem měla podobný pocit jako v Aréně.
