Právě jsem si připnula na kabelku placku s krásným nápisem Jsem Ostravak. Dostala jsem ji na koupališti a jsem na ni hrdá!
Poruba - jedno z ostravských sídlišť
Ve skutečnosti nejsem, jsem Čecháček; ale 30 let ve městě špíny a hříchu ze mě Ostravaka udělalo. Dokonce jsem byla osočena, že se navážím do Pražáků, že Pražáci mají Ostravu rádi a že kolem sebe šířím nevraživost. A to si prý říkám učitelka, hrůza!!!
Tak tedy. Zamilovala jsem si město, ve kterém už tak dlouho žiji. Je zvláštní, drsné. Lidi tu mluví hodně jadrně – docela malé dívenky si s plně kvalifikovaným dlaždičem nemají co vyčítat. Na romské spoluobčany jsem si taky zvykla, vím, které čtvrti se říká Bronx – bezpečně vím, kdy a komu se mám vyhnout, kam sama nesmím, kudy jít nelze bez rizika, že už neodejdu po svých. Obden vytírám a jen občas nadávám na tuny prachu, jež na nás denně padají. Zvykla jsem si na vítr, který fouká a duje 360 dní v roce a převážně jedním směrem. Zvykla jsem si na smog, který nás trápí, když náhodou onen vítr nefouká. Zvykla jsem si na sekanou řeč obyvatel a zčásti se jí přizpůsobila – opravdu zčásti. Je ze mě totiž hybrid, kterého každý rodilý Ostravak okamžitě identifikuje, ale po příjezdu „domů“ jsem ihned označena za Ostravačku. Už taky vím, co je bazmek, ale pořád nesnáším spojení kvůli tebe.
Docela mi chybí muži s černými linkami kolem očí a jejich paničky ověšené zlatem, které přes tuzexové oblečení vypadaly vždycky jako venkovanky. Už nefandím Dukle Praha jako v dětství (ona už ani žádná není), ale Baníku – slovo p… v souvislosti s ním mi zní tak nějak jinak, nemá onen vulgární podtext. Fárala jsem – sice jen v hornickém muzeu, byla jsem i na radniční věži.
Jak ale říkám, jsem Čecháček, takže znám veškeré příjezdové i odjezdové komunikace. Vím, že příjezd k Ostravě se v posledních letech strašně moc zlepšil – ale když to porovnáte se stavbou dálnice Praha – Brno, nemůžete mě nařknout z protipražské aktivity. Ano, dálnice konečně je, ale stále ještě nedodělaná a její část neexistuje vůbec – to je ta část, která se bude vyhýbat Olomouci. A i tak: podívejte se na mapu, jakým obloukem Ostravak k matičce Praze jede – horní cesta ještě dlóóóuho nebude.
Do Ostravy teď jezdí Pendolíno – úžasný vlak, kterým jste v Praze dřív než autem a pohodlně. Ale ta cena, ta opravdu není pro obyčejného člověka. A obyčejný rychlík v jízdním řádu nenajdete, kdybyste špendlíčkem hrabali. V Ostravě máme skoro (opravdu skoro) stejné obchody jako v Praze. Tedy pardon, hypermarketů máme na jednoho občana zřejmě nejvíc v EU. Ale ceny jsou vyšší než v Praze – zřejmě opravdu přetrvává představa bohatých havířů. I pražští umělci často přijíždějí s hrami a estrádami, jako kdyby v obyvatelstvu stále přežívali oni muži s obroučkami kolem očí, kteří se až na „horničáku“ (=hornické učiliště) naučili používat splachovací záchod. A když moje dcera dělala přijímačky v Praze a zmínila se o Ostravské univerzitě, zkoušející si neodpustil poznámku o tom, že netušil, že „tam“ něco takového vůbec může být.
Bohužel, je mi líto, ale je spousta drobností, které možná většinová populace nevnímá, ale které onu nevraživost Ostrava versus Praha přiživují. A nejen mně je jasné, že „někde se šetřit musí“, ale proč zrovna v kraji, na kterém se šetřilo tak dlouho. My stále jenom doháníme „zbytek světa“ a teď opět nabereme zpoždění. Zpoždění, které nás nejenom přibrzdí, ale zároveň přiživí i ony protipražské nálady.
To jsem svým textem chtěla říci. Nic víc, nic míň.
A díky vám všem, kteří jste napsali, že Ostravu máte rádi :-).
