Celý život něco hledáme. Své místo na světě, čisté ponožky, brýle, přátele, manžela… Já nejčastěji hledám knihu, kterou se chci pokochat nebo kterou jsem někomu slíbila půjčit.
Můj manžel by na to řekl, že se nediví, že jsem příšerný bordelář a že jemu by se to stát nemohlo. Mně ano. Jako správná učitelka mám doma hafol knih, v knihovně jsou seřazené ve dvojřadu a někdy i ve dvojstupu – ty netradičních tvarů… Mám na to klíč. Ty méně používané a oblíbené sídlí ve druhé řadě a ty in v řadě první. Jenže, co je a není in, se často mění. Kniha, kterou jsem dva roku nepotřebovala, je úpěnlivě vzývána, aby se ozvala, pohnula, zašustila papírem… Ale ona ne. Nezbývá než hledat. Často než knihu najdu, přestěhuji přes půl knihovny. Jejímu nalezení předchází období, kdy nejím, nespím, kudy chodím přemýšlím, kde by tak mohla být, komu jsem ji mohla půjčit, kde mohla zůstat ležet.
Před pár dny jsem se dozvěděla, že budeme opět hrát a rozhodla jsem se, že se podívám na svůj text. S naprostou jistotou jsem šla do příruční knihovničky v ložnici – a nic. Nebyla tam. Celou knihovničku jsem přerovnala, všechny knížky v ní oprášila – některé to už vážně potřebovaly, našla jsem ztracené samolepky s Rumcajsem a Mankou, horoskop na rok 2011 a štítky na sešity, ale Zahradní slavnost ne. Do usínání se mi loudily myšlenky typu: Přece byla tam vlevo, zatrčená mezi Lordem Mordem a průvodcem Prahou. Nebo že by to bylo vpravo mezi fotoknihami a anglickým slovníkem? No určitě tam někde byla a není to tak dávno.
Druhý den jsem se přesunula do další místnosti, přerovnávala další a další police, opět nic. Jenže jsem v takovém případě jak buldog a nevzdávám to. Pátrám - sice s menší intenzitou - dál.
Po mezidobích klidu mě posedne touha knihu konečně najít – přerovnám další poličku, potřetí, počtvrté. Pak začne touha i potřeba slábnout a nakonec se skřípěním zubů hledání vzdám. A teď přijde čas pro ránu na solar plexus. Knížka se objeví jako by nic, na nějakém naprosto nečekaném místě, kam by ji jistě normální člověk nedal. Bohužel to bude v době, kdy už ji nebudu potřebovat, kdy jsem si ji vypůjčila v knihovně nebo si pořídila novou.
Manžel se dušuje, že mi knihy neschovává, náměsíčná nejsem, takže jediné vysvětlení je, že máme doma Nac Mac Fígly, protože kdo jiný by mi mohl dělat takové naschvály?
Jednu výhodu ale moje hledání má. Obsah každé skříně je třeba občas pořádně srovnat, skříň vymýt, uklidit. My máme v knihovně čisto. Obzvlášť během školního roku, když mě mí studenti prosí, abych jim půjčila nějakou knihu na referát.
P. S. Podle Wikipedie jsou Nac Mac Fíglové (postavičky z několika románů T. Prachetta) vlastně víly. Říká se jim také Svobodnej národ nebo piktmužíčci. Měří asi 15 cm, mají rezaté vlasy a vousy, jejich kůže je díky hustému tetování téměř celá modrá… Nejoblíbenější činností Fíglů je boj, pití a krádeže. Ukradnou všechno, co není přibito. A pokud je, ukradnou i hřebíky, kterými byla věc přibita.
