Můj známý má novou přítelkyni. Je učitelkou cizího jazyka a učí na jedné střední škole. Svou práci má ráda, vykonává ji s nasazením a zodpovědně, ale nepovažuje ji za hlavní zdroj svých příjmů.... Když jsme se jí ptali, co tedy dělá, vysvětlila nám, že učí soukromě na „živnosťák“. Nenápadně jsme se ptali za kolik, na což nám velmi upřímně odpověděla. Mně podklesla čelist a pochopila jsem, jak je to možné, že má, i když je "jen učitelka", v necelých třiceti letech nové auto a pěkně zařízený byt.
Téměř patnáct let jsem „doučovala“ děti svých známých a jejich známých a později i známých známých. Dělala jsem to ráda – děti byly většinou milé, učila jsem i Vietnamce a od nich jsem se dozvídala spoustu zajímavých věcí o jejich původní vlasti. Brala jsem za to odměnu téměř symbolickou, na závěr jsem dostala občas i nějaký milý dáreček. Některé kolegyně mi vyčítaly, že jim kazím image, že mám brát za hodinu minimálně dvakrát tolik. Odpovídala jsem jim, že mi je blbé žádat po známých víc a že mě to baví a vůbec, nedělám to pro peníze. Kdybych potřebovala peníze, jdu pracovat pro nějakou pojišťovnu. To totiž dělali moji kolegové muži – matikáři, zeměpisáři, biologové, prostě ti, co neměli co vyučovat v kurzech a doučování žáků základní školy bylo pod jejich úroveň a z učitelského platu by na oktávii nenašetřili. Lanařili mě k témuž, ale já se svým věčným opravováním sešitů na objíždění klientů čas nemám a – po pravdě řečeno – nemám na to ani žaludek.
Znovu jsem si uvědomila, jak je postavení učitele v naší společnosti podivné. Spousta lidí vás uctivě zdraví na ulici, ale jiní vás naopak nenávidí a pomlouvají – to podle toho, jestli oni sami či jejich děti měli či neměli s vašim předmětem problémy, nebo jestli vám třeba náhodou nezávidí prázdniny. Dělníci s nízkými platy tvrdí, že se flákáme a bereme zbytečně moc peněz za nic a ještě navíc máme ty prázdniny.... Podnikatelé či zaměstnanci bank na nás pohlížejí s útrpným úsměvem – nadřeli jste se na výšce možná víc než my a kam jste to, chudáčci, dotáhli... Koupit si nové auto – pro učitele rovina snů po deseti letech práce, postavit dům či koupit pěkný nový byt – totéž. Jezdit pravidelně dvakrát za rok na dovolenou do ciziny – když pomohou rodiče, tak snad jednou za dva roky – ono je to totiž o prázdninách všechno mnohem dražší. A když do této kategorie přidáme všechny učitelky mateřských škol, vychovatele a vychovatelky, je nás spousta. Jsme poslušní, pracovití, moc neprotestujeme, protože máme rádi svou práci a hlavně děti, kvůli kterým to všechno přece děláme, a neradi bychom jim ublížili. Nestávkujeme, neprotestujeme, a tak jsme to dotáhli až na nejloajálnější skupinu vzdělanců ve společnosti. Ani nové vzdělávací programy, ani nová maturita nás nepřinutily k vážnějším protestům. Nemáme benefity (Pardon, máme: příspěvek na oběd ve školní jídelně. Pozn. Dokážete si představit, že se budete CELÝ ŽIVOT STRAVOVAT VE ŠKOLNÍ JÍDELNĚ!?!), nemáme příspěvky na penzijní připojištění, musíme se povinně celý život vzdělávat, nosíme si práci domů. Většina z nás bydlí v panelácích, do práce jezdí MHD, ale jsme spokojeni a potichu....
A proč to píšu? Protože jsem zaznamenala, že nastupující generace začíná být jiná. Nejen že s nimi do škol často přicházejí nové moderní metody výuky a tím i svěží vítr, ale přichází s nimi i odbojnější duch. Viz petice proti novým maturitám. Pozor! Mladí chtějí žít jinak, než jsme žili my. Chtějí co nejdřív byt, auto, dovolenou v cizině, jistoty pro budoucnost, zajímavou práci – proto přece investovali do svého studia. Těší mě to a fandím jim.
