Nevím, jak kdo, ale já potřebuji k životu prostor a taky místa, o kterých vím, že jsou jen moje. Svou postel, kam mi nikdo neleze v botách, svou židli doma u stolu i v práci.
Právě ta židle v práci se prý otřásá. Dočetla jsem se, že módním hitem je sdílení pracovního místa dvěma lidmi, kteří pracují na zkrácený úvazek, a tak se vlastně na pracovišti míjejí. To mě vyděsilo – právě proto, že na zkrácený úvazek pracuji. Představuju si, jak se dělím o svůj vlastní bordel, pardon pracovní pořádek, s někým, kdo má o pracovním místu zcela jinou představu. Třeba nenechává sice jako já rozházené papíry, ale nemyje hrnky od kafe a žvýkačky lepí na podšálek, v horším případě pod židli. Brrrr!!!
Další, co mě v poslední době děsí a dovede rozhodit, je nerespektování mého životního prostoru. Netvrdím, že v autobuse nemohu vedle někoho sedět, ale v poslední době mi vadí, když se v poloprázdném dopravním prostředku usadím někam do koutku k oknu s tím, že si budu číst nebo se učit, a hned na první zastávce si ke mně někdo přisedne. Proč? A proč zrovna vedle mě? Má nejmíň pět dalších možností! A navíc to obvykle bývá někdo objemný, takže se na mě navalí, dotýká se mě, utlačuje mě. Proč se mě musí dotýkat člověk, kterého jsem v životě neviděla? Neznám ho a ani netoužím ho takto blízko poznat. Jde-li to, odsednu si. Většinou si vysloužím pohled: Ty netykavko, aby tě neubylo. Dnes poprvé jsem si všimla, že nejsem sama, kdo to nemá rád. Proti mně seděli dva postarší muži, jeden z nich velmi nahlas a velmi dlouho telefonoval – nebylo lze ho neslyšet. U toho ještě šermoval volnou rukou. A když se dostal k tomu, že má jakýsi divný kašel a trvale zvýšenou teplotu a že mu před dvěma dny doktor nasadil antibiotika, pán vedle to nevydržel a šel si sednout jinam. Taky bych netoužila po tom, aby se ke mně tiskl nemocný chlap!
Mladá generace – jak jsem si všimla – s něčím podobným problémy zřejmě nemá. Klidně se vmáčknou do malé mezery, sedí jeden druhému na klíně, položí si věci na vaše, sednou si na židli, kam jste si odložili svetr. Chodíme hrát badminton a než vystřídáme ty před námi, slušně čekáme v chodbě před tělocvičnou. Včera nás střídaly dvě rodinky s malými dětmi. Své věci odložili na naše, sedli si na naše židle – kde jsem měla mikinu a ručník, děti začaly kroužit kolem hřiště. Do konce naší hodiny chybělo více než deset minut, ale oni už se tam krásně zabydleli – jako by nás převrstvili, jako by nám sdělovali, že buď vypadneme, nebo budeme vymazáni ze světa.
Ano, je nás čím dál víc a je stále problematičtější najít prostor, kam smím jen já sám. Když jsem viděla obrázky z čínských nádraží před oslavami příchodu roku opice, mrazilo mě. Na metru čtverečním postávala – či tiskla se k sobě snad desítka lidí. Ale nás tady zatím – chválapánubohu – není přece tolik jako v Číně. I v kině, kde se sousedem sdílíme područku, jde nalézt kompromis. Dovoluji si vyjádřit svou prosbu světu: nerušte mé kruhy, jsou přece moje.
