Tak tato slova občas slýchám od lidí ve svém okolí. Preventivka? Neblbni, co kdyby mi něco našel! No ale máš aspoň šanci na vyléčení, když přijdeš včas. Kde žiješ, v dnešní době… Než si pojišťovna rozmyslí, jestli mi léčení zaplatí, stejně umřu. Radši nevědět a umřít pěkně v klidu. Zvláštní teorie, ale v současnosti na ní něco je.
Rupla vám záda a nemůžete se narovnat, posadit, stát, nevíte, jestli bolí méně sedět, nebo ležet. I dobelháte se k praktikovi. Co mám s vámi dělat, pošlu vás na neurologii, ale počítejte s tím, že budete čekat, třeba i šest týdnů – mají tam toho moc. Nejlepší by bylo, kdybyste si našel někde ve Zlatých stránkách nějaké soukromého doktora, tam by to mohlo být lepší. Zatím vám dám něco proti bolesti.
Zlomil jste si ruku, příšerně to bolí. Partner vás naloží do auta a honem s vámi na traumatologii. Otevřete dveře čekárny – je naprosto jedno, jestli je to ráno, před polednem či po něm – a podlomí se vám kolena. Je doslova narvaná lidmi zkroucenými bolestí. Na dveřích visí nápis: Děti ošetřujeme přednostně. Protože už dávno nejste dítě, opřete se o zeď za vámi, zavřete oči a přemýšlíte, jaké znáte meditační techniky. Taky se mi to stalo, když jsem si zlomila malíček na noze. A za největší fór dodnes považuji, že mě po ošetření lékař poslal pěšky domů, přestože jsem měla malíček tak oteklý, že jsem se nedostala do kozačky, a venku bylo -20 stupňů. Ještě že jsem na chodbě nemocnice potkala známou sestřičku, která mi sehnala alespoň berle a já domů doskákala. Řeknu vám, bosa jsem si připadala jako Viktorka z Babičky.
Tak bych mohla pokračovat ať ze zkušeností vlastních, či z cizích. Lékaři jsou přetížení, špatně placení – hlavně ti mladí. Musí šetřit léky, mají kvóty od pojišťoven (ráda bych vzala, ale už mám dnes přešvihnuto o 2 akutní pacientky a to víte, strhli by mi – to jsou slova mé gynekoložky, když jsem měla akutní problém, ale zajela jsem k ní až ke konci její pracovní doby). Lékaři ze soukromých ordinací – hlavně zubaři - mají třeba ještě hypotéky na vybavení. Často slouží ve dne i v noci. Problém vyhoření se jich týká mnohem víc než ostatních.
Na druhé straně mají moc nad našimi životy a někteří toho využívají a hrají si na bohy. Ty, smrtelníku, jsi úplně pitomý – stačí, když na tebe promluvím po latinsku a ty si sedneš na zadek. To se zase často týká oněch starších, kteří si pacienta někdo dokáží pěkně vychutnat. (Pane doktore, nic mi není, ale nějak moc mi roste břicho. A co byte chtěla, ve vašem věku už ženské tloustnou… To slyšela moje pětačtyřicetiletá sousedka a za dva roky zemřela na rakovinu dělohy. Nádor stačil dorůst do velikosti dětské hlavy.)
Je něco špatného v našem zdravotnictví. A to přesto, že máme opravdu špičková pracoviště, kde lékaří konají doslova zázraky. Studenti, kteří se na medicínu hlásí, jsou většinou plni iluzí a tužeb pomáhat. (To ti, již se hlásí na práva, se většinou netají tím, že myslí na budoucnost a dobré finanční zabezpečení.) Po pár letech se jejich názory rapidně mění – i oni myslí na zabezpečení rodiny, ztrácejí iluze, šilhají po Německu. A kdo by se jim divil. Já ne. Splácet hypotéky pět let, nebo 10-15, je rozdíl.
