Byla jsem na školení o komunikaci, které vedla psycholožka se zkušeností z výuky na základní i střední škole. Učila nás, jak děti motivovat při výuce komunikace.
ilustrační fotoautorka
Mimo jiné nám vysvětlila, že když se žákovi pracovat nechce, protože ho můj předmět nebaví, máme to pojmout jako tzv. pozitivní přijetí tohoto faktu. Domluvit se, že nebude muset pracovat, že bude třeba sedět v lavici a číst si knihu, ale naučí se – třeba doma - aspoň tolik, aby prošel.
Představme si situaci, kde máte ve třídě 25 žáků, z nichž váš předmět bere pět, deset je ochotno vás tolerovat, deseti lezete na nervy. Jste schopni postavit hodinu tak, abyste aktivně pracovali s oněmi pěti, když deset vás bude pouze poslouchat a deset si bude dělat, co chtějí? Nedokáži si to představit. A navíc: studenti jsou na střední škole dobrovolně – ať je to gymnázium, či učiliště. Být tam prostě nemusejí, mohou se zařadit na úřadu práce do fronty a čekat, až jim jako nevzdělaným a tudíž nekvalifikovaným navléknou žluté vesty a pošlou je sbírat odpadky, popř. se mohou živit jako kopáči. Argument, že nás přece také všechno nebaví, je pro mě irelevantní. Já mám také, pokud mě práce nebaví, možnost odejít a hledat si práci jinou. Ale nebudu přece „pracovat“ v týmu, který se snaží a brát peníze za to, „že jim nepřekážím“.
Neustále přemýšlíme, jak žáky zaktivizovat, zabavit, zpestřit jim výuku. V poslední době mívám často pocit, že mnozí žáci naopak přemýšlejí jedině nad tím, jak učiteli hodinu „zbourat“, narušit, jak ho rozhodit. Takovéto testování učitelů je obvyklé na mnoha školách, často končí tím, že znechucený učitel školství opouští, mladé učitelky s pláčem končí v kabinetu a bojí se do takových tříd vůbec chodit (častý obraz učilišť či některých základních škol). Mnozí studenti vyžadují diskusi, která ale v jejich podání není ničím jiným než destrukcí, snahou vyvést učitele z míry, snahou dokázat mu, že něco neví. Diskuse přece neznamená negovat, ale vyslechnout protivníka a přinést na jeho tvrzení argumenty.
Škola hrou podle Komenského přece není jen v tom, že si budeme hrát celou hodinu – třeba pexeso a tím se učit slovíčka. Vydáváme z téhož důvodu krásné a velice drahé jazykové učebnice s fotkami a ilustracemi a práce s nimi na učilišti, ale i na gymnáziu!!! často spočívá v tom, že žáci domalují, kde to jde, vousy, pohlavní znaky, obrázky vybarví a poškrtají. Při poslechu cizojazyčných písniček dělají grimasy, protože to je „nějaká vykopávka“, které je sice super rozumět, má to text, s kterým se dá pracovat, ale neduní to do daleka, a hlavně „tohle oni neposlouchají!“
Vím, že v našem školství je toho hodně v nepořádku. Ať to jsou tolik diskutované maturity, či samotný způsob výuky. Nemám sama ráda bezduché memorování, ale ani nabubřelé tvrzení, že vyženeme ze školy nudu. Ta tam vždycky zůstane, stejně jako se občas nudíme i v běžném životě, a přesto na nudu neumřeme. Tak jako mě nikdy nenadchne matematika, ale byla jsem ochotna tolerovat ji a v hodinách vyvíjet přiměřenou snahu, tak jsou jiní, kteří nejsou „na větvi“ z Nezvalovy Manon Lescaut, ale zapojí se do její analýzy. Sice je to místy bude nudit, ale než sedět a čučet, přece jen je lepší vyvíjet nějakou činnost a trénovat si mozek. Co takhle než přijmout fakt, že studenta nezajímám a nechat ho být, snažit se ho zapojit a naučit ho, že i na prvoplánově nezajímavých věcech se něco aspoň trošku zajímavého najít dá?
