Moje báječná léta - pod psa

U příležitosti sametu všichni vzpomínají, tak si taky zavzpomínám - do třetice. Doufám, že už naposled. :-)

Když jsem byla malá, maminka si zakládala na tom, že má holčičku. Nebyla jsem ta pravá, byla jsem dračice. Nosila jsem sukýnky a šatičky a hrála si v nich se Slávkem a Bořkem na vojáky – lítali jsme na hrušni a závaží z pendlovek byly bomby, které jsme házeli z „letadla“ na zem. Když jsme bojovali na zemi, byl Němcem vždycky ten nejmenší – protože byl nejslabší a prohrál (musel) – jako ti Němci. Jednou jsem od babičky (už nevím, kde to tehdy sebrala) dostala zápaďáckou žlutou sukni. Byla zřejmě nádherná – určitě, protože nikdo takovou v šedém socialismu neměl. Já v ní přelézala plot a rozervala jsem ji…

V jeslích i ve školce jsem měla protekci. Potřebovala jsem ji, byla jsem od dětství nespavec. Soudružky učitelky mě proto neměly rády. V jeslích pracovala maminka – chodila mě uspávat a ve školce byla kuchařkou babička. Jak to šlo, brala mě po obědě domů. Byla jsem jí za to vděčná, jinak bych musela trávit povinnou hodinu a půl na nepohodlném lehátku bez možnosti pohnout se, natož si pro sebe vypravovat.

Už od první třídy jsem byla problémová. Chytrá jak opice, ale divoká a upovídaná. Pořád jsem chtěla něco vědět – třeba, co je to ten komunismus. Dodnes si vzpomínám, jak nám soudružka učitelka líčila, jak přijdu do obchodu, kde bude všechno, nač si vzpomenu (to mi můj sedmiletý mozek absolutně nebral) a jen tak ukážu prstem, co potřebuju – to jsem nechápala už vůbec, protože doma to tak absolutně nefungovalo. Tam se každá koruna musela obrátit nejmíň dvakrát a k oblíbeným  skutkům mých rodičů patřilo dědění po kdekom.

Další dětská vzpomínka, jak mě otec učil lyžovat. Byl klasik a učil mě zatáčky v telemarku – sice lyžuju obstojně, ale ten telemark zvládám dodnes. Ovšem k hrdinství naší generace slalom nepatřil, patřičně se cenila jízda šusem – rozpálit to nahoře a dole nějak zastavit – to jsem díky telemarku našeho tatínka uměla docela brzy, ale občas jsme skončili v potoku všichni…. Asi jsem se opravdu měla dobře, protože jsem brzy dostala kolo s přehazkou – myslím, že v šesté třídě, a lyže s umělou skluznicí, které se nemusely voskovat. Spolužáci mně to děsně záviděli. Nevím, kde k tomu otec vždycky přišel, protože jinak jsme byli docela chudí. Taky jsme s bráchou dostali ping-pongový stůl. Byl sice z druhé ruky, ale minimálně dvoje prázdniny se u nás scházely děti z celé čtvrti a dennodenně jsme na zahradě mastili turnaje – nejoblíbenější byla ovšem obíhaná.

Na zahradě jsme měli houpačku a v létě nám otec postavil na zahradě stan. Sice jsme neměli spacáky – spali jsme na vyřazených matracích pod dekou, ale to dobrodružství – bez dozoru rodičů klepat k ránu kosu ve stanu, nezapomenutelné… Vzpomínám, že jsme se v noci vydávali i na lup. V jediné zahradě měli žluté třešně – ty chutnaly!

A proč to všechno líčím? Mí studenti se ptají, proč Viewegh pojmenoval svůj román Báječná léta pod psa. Moje báječná léta začala v krvavých padesátých letech, pokračovala ve zlatých šedesátých. Dnes vnímám jejich nesvobodu, dobovou manipulaci, obavu rodičů i prarodičů, ale pro mě jsou báječná. Vedle soudružek mě učily i učitelky, náš češtinář nám podstrčil Lustiga, Kunderu, Solženicyna. Slyšela jsem, že existovali legionáři, ale u maturity jsem si vytáhla otázku Vliv revoluce 1905 na českou literaturu. Byla jsem pionýrkou, ale milovala jsem Foglara a na táboře jsme plnili jeho bobříky. Na fakultě jsem byla povinně svazačka, ale na schůzích jsme recitovali protistátní básničky zakázaných autorů. Byla to léta, na která nemohu a nechci zapomenout. Na rusistickém večírku u samovaru jsem poznala svého budoucího manžela. Politika byla všude kolem nás, ale my jsme se jí snažili tu úspěšně, tu méně úspěšně vyhýbat.

Až na jednoho z nás jsme se nikdo neopovážili postavit se režimu přímo – chtěli jsme dostudovat a ŽÍT. Dělali jsme ústupky, švejkovali jsme. Poslouchali jsme Laxík a Svobodnou. Toužili jsme podívat se do světa a pustili nás do Bulharska na dva týdny k Černému moři. Dovolená a la Anděl byla našim neuskutečnitelným snem – to bylo jen pro členy.

Přesto jsou to moje báječná léta – pod psa.