Talent byl původně váhová jednotka, dnes - i díky Ježíšovi - jí vážíme něco zcela jiného. Už zase totiž řešíme problém nadaných dětí. Na první pohled by se zdálo, že mít talent je záviděníhodný dar – ostatně celé Česko i Slovensko ho hledali. Ale nejen po přečtení článku v Mf Dnes je o tom třeba silně pochybovat.
Nejsme prý jako Finsko a Austrálie, hodně talentů nám proklouzne mezi prsty. Ale úspěchy našich středoškoláků ukazují, že to děláme dobře. Ani zkušený pedagog nedokáže nadané dítě často poznat. Díky zkušeným pedagogům, kteří rozpoznají talent, vyhrávají naši studenti světové olympiády. Tak co je vlastně pravda?
Za socialismu nebylo nic horšího než být dítětem z bezvýznamné rodiny a vyčuhovat. To směly jen děti významných funkcionářů, u těch ostatních se cenila průměrnost. Lepší průměr – tedy účast na olympiádách a soutěžích, postup do okresního kola v Puškinově památníku, to všechno bylo v pořádku a zvyšovalo budoucímu studentovi „rating“. Ale být nedej bože mimořádný talent se vším, co k tomu patří, bože chraň. Ono totiž za všechno se platí, i za nadání. Takže budoucí Einsteini třeba nejsou schopni odříkávat násobky osmi tam a zpátky, nevydrží sedět, když mají příklad dávno vypočítaný – samozřejmě po svém, což se paní učitelce nelíbí. Neumí třeba hezky psát či kreslit zvířátka podle předlohy, někteří si bez pomoci nezaváží boty. A myslíte si, že takové dítě s IQ 135 a nadáním na matematiku to má dnes u paní učitelky lehké? Že se talent konečně cení?
Přežije-li dítě základku bez újmy na psychice (a to ho tam často vezmou ještě s ročním odkladem, protože paní psycholožka nedoporučí školu kvůli jeho hravosti a nesoustředěnosti, jež je u takových dětí obvyklá), tedy přežije-li základku bez šrámů na duši, neboť často některé učitelky preferující hodný a pilný průměr v podobě copatých holčiček označí malého génia za líného hlupáka, jsou před ním přijímací zkoušky, na které se jeho vrstevníci pilně připravují – tedy pokud se jejich rodičům podaří dostat k jakýmkoliv scio testům, učí se je zpaměti. On to má na háku, protože v tom nevidí smysl, často tedy u přijímaček jen s bídou proleze. Ale dostane-li se přesto na vybranou střední školu, nemá ještě vyhráno. I tam je převaha učitelek, které mají spoustu svých starostí než neustále přepočítávat novátorská řešení „toho magora, co mi v hodinách pije krerv, protože má pořád milion dotazů“. Ale někdy budoucí génius narazí na člověka, který pochopí, že mu nedělá naschvály, jen je někde uvnitř trochu jinak nastavený. Může být už pozdě, semínko talentu je zadupáno do země a klíčení může trvat dlouho, nebo už nevzklíčí nikdy.
(Všimněme si, že géniové se do svých škol na srazy s učiteli obvykle nevracejí, neboť nemají na školu dobré vzpomínky. Mají ji v paměti jako instituci, která je neustále k něčemu nutila, ale jim samým moc šancí projevit se po svém nedala.)
Je hezké, že se u nás konečně sejdou odborníci a budou se snažit problém chytrých dětí řešit. Odchytit takové dítě je třeba už ve školce či na základní škole, neboť stromek je třeba ohýbat, dokud je pružný. Ale učitelky zavalené prací a starostmi o vlastní rodinu často na takové odchytávání nemají ani čas, ani chuť, ba ani schopnosti. Tam je třeba se vzděláváním začít. Znám studenty, kteří mají o hodně vyšší IQ než já (nechlubím se, ale myslím, že se mnou to nijak špatné není :-)), ale na nižším gymnáziu byli považování za lenochy, hlupáky, mnozí doporučovali jejich odchod zpátky na ZŠ. Až přišla Mensa a najednou se ukázalo, co v nich je.
Souhlasím s novinovým článkem v tom, že talent je třeba rozvíjet, děti je nutné motivovat. Ale kdo to bude dělat, když situace ve školství je taková, jaká je? Máme školy, které si na bilboardy píší, že hledají chytré děti, ale vezmou skoro každého, jen když je schopen zaplatit. Na základkách, hlavně sídlištních je to hlavně boj o přežití a na víceletá gymnázia díky systému zkoušek projde spousta dětí, které se „jen“ dokázaly dobře připravit na zkoušky.
Ještě hodně talentů zapadne. Ale přesto apeluji na rodiče a učitele. Dívejte se na dítě komplexně, jako na osobnost. To, že si spočítá v pěti letech v žolíkách postupku, ještě nedává záruku, že vaše dítě bude matematický genius. Třeba mu půjdou je „kupecké počty“. Stejně tak neumí-li vaše dítě v šesti vyslovovat ř, ale to mu naprosto nebrání, aby se vás pořád na něco ptalo, často z vašeho hlediska na „strašné hovadiny, které mu k ničemu nejsou“, že to bude trouba zralý pro zvláštní školu. Často to dopadne naopak. Ale pozor. Pak vás asi nečeká lehký život. Váš génius nebude procházet životem bez problémů a vy jako jeho rodiče taky ne. Přesto se za ně přimlouvám. Nechme je nás přerůst!
P.S. Omlouvám se učitelkám na základních školách, pokud by jim připadalo, že můj text je namířený proti nim Není. Jen jsem chtěla upozornit na to, že právě ony by měly být systematicky - a nejlépe již na fakultě - připravovány na vyhledávání nadaných děti. Konference odborníků problém nevyřeší.
