Kolektivní vina

Máme tady všelijaké instituce a organizace, které řeší pojem kolektivní viny. V politice, v naší minulosti. Já ho nacházím v naší současnosti, v mezilidských vztazích.

Sedávám se svou jezevčicí u fotbalového hřiště na lavičce. Ona tam má svůj tunel, na kterém už roky pilně pracuje, a já místo, kde si mohu v klidu v závětří číst. Kolem procházejí maminky s dětmi z blízké školky, je to zkratka, po dešti pěkně blátivá. A tu jedna maminka s významným pohledem směrem k nám volá: „Aničko, dávej pozor, kam šlapeš. Jsou tu psí hovínka.“ „A proč?“ „Protože všichni lidi se psy jsou prasata a neuklízí po nich!“

Bum. Právě jsem byla nazvána prasetem. Mám se bránit, že mám po kapsách vždy několik igelitových pytlíků a že hovínka sbírám? Pomohlo by to? V očích mladé paní budu prasetem pořád – kolektivní vina všech pejskařů.

V tramvaji se tuhle bavily dvě slečny, co bude, až dodělají státnice. I zaznělo: „Všichni starý by měli jít do důchodu a nezaclánět. Beztak neumějí s počítači, jsou neschopný a berou nám mladým práci. My jsme přece lepší!“ Chtěla jsem se jich zeptat, u koho by nejspíš hledaly pomoc v případě komplikované zlomeniny – u starého zkušeného chirurga, nebo u čerstvého absolventa? Kde by hledaly zasvěcené psychologické rady třeba ohledně manželských či pracovních problémů – u zavedeného praktika, nebo u začínajícího fešného mladíka? Opět jsem to spolkla a zastyděla jsem se, že už – bohužel – nejsem mladá, ale pracuji. A ráda. A hned nato jsem si uvědomila, kolikrát mi na koupališti děvenka u vchodu automaticky vydala „důchodcovskou“ vstupenku, ač mám do penze ještě nějaký čas. Všichni nad čtyřicet jsme staří – tedy až na celebrity.

Na iDNES byl článek o špatné kondici dětí a mládeže. Píše se v něm, že dnešní děti neumějí kotoul a jsou neobratné a že za to mohou hlavně rodiče. Opět – všechny? Znám spoustu šikovných a pohyblivých děti a sportovně založených rodičů, které s dětmi vyrážejí do přírody a vedou je ke sportu.

A tak bych mohla v obecných tvrzení, která nás všechny házejí do jednoho pytle, pokračovat. Dnešní děti nečtou. Já jsem zažila scénku, kdy se asi pět dětí tak vehementně dožadovalo vstupu do knihovny, že to paní knihovnice nevydržela a otevřela jim o pět minut dřív. Mladí jsou nevychovaní, nepustí staršího v tramvaji sednout, a když je starý člověk požádá, ještě se mu vysmějí – mě v poslední době pustilo sednout hned několik mladých – pravda většinou to jsou dívky. Romové jsou nevzdělavatelní, Vietnamci jsou hodní a pracovití. Ale já znám spořádané Romy s maturitou a drzé Vietnamce, kteří podvádějí…

Co s tím? Měli bychom se naučit „oddělovat zrno od plev“ – nebát se říct co nám na kom vadí, kdo co dělá špatně. Nikomu se nám nebude líbit, když šéf na poradě řekne, že všichni chodí pozdě do práce, a proto všem nedá tento měsíc ani korunu navíc. A vy přitom víte, že jste za posledních pět let do práce nepřišli pozdě ani jednou, ale víte, kde je ten, co chodí pozdě každý druhý den. Šéf to ví samozřejmě také, ale vzhledem ke zvyklostem tohoto kraje použije zaklínací formuli „všichni“ a ušetří. Přesně podle onoho cui prodest… Prostě jsme si všichni na svou kolektivní vinu zvykli a ani se nad ní nepozastavujeme – nebo že by bylo správnější: někteří z nás si na to tak zvykli, že už se nad tím ani nepozastavují ;-?