Dnes všichni maturanti naší školy
zasedli do lavic, aby udělali první krůček k dospělosti. Píší se totiž maturitní
písemky, postrach všech středoškoláků. Rozhodla
jsem se, že budu psát spolu s nimi. Titulek je jedním ze zadaných témat. A
jestli bych uspěla? Kdo ví, moc dobře se mi to nepsalo. A to mě ono téma původně
docela nadchlo.
Maturitní písemná práce z jazyka českého. Jedna z absurdit, které nás obklopují. Celé studium se na ně studenti „připravují“. Na slohovou práci vyjde v rozvrhu hodin jedna – maximálně dvě hodiny, spousta učitelů nevyžaduje osnovu, nechá práci dokončit po vyučování, popř. zadá téma domů. Takový student pak přijde domů, najde si svou oblíbenou hudbu, vezme si něco dobrého, uvaří si kafe či čokoládu a zasedne. Nejde to? To nic, odložíme to na zítra… A pak přijde den D a doma musí zůstat jak přehrávač, tak oblíbená poloha s nohama na stole či na radiátoru (to je moje oblíbená „psací“ poloha), psát se musí, ať se chce, či nechce, a dokonce celé 4 hodiny. No není to absurdní?
A začneme politikou. Tam je těch létajících prasat plno. Nejmenovaný politik se nechá před volbami vyfotit s celou početnou rodinou na billboard a pár týdnů poté od rodiny zmizí k mladší půvabné kolegyni, s níž navíc ještě čeká dítě. Nepřipadá vám jako to prase s křídly? A co teprve jeho slovní „úlety“ a obscénní gesta na půdě sněmovny, když ve škole řešíme jako kázeňský přestupek, řekne-li žák před učitelkou, že Franta je debil. Nehodilo by se toto dnes už zlidovělé rčení dvojice Pavel Šrut – Petr Skoumal i na počínání ČSSD vůči ODS v době našeho předsedání Evropské unii? Chápu, účty se musejí vyřizovat, každá chyba se k tomu hodí, ale aspoň navenek je třeba zachovat dekorum. Ne nadarmo naše babičky tvrdívaly, že co se doma upeče, má se taky doma sníst. Ale ono asi ego jednoho politika je důležitější než pověst národa ne světě.
Nedávno jsem počítala, jak dlouho působím ve školství, a vyšlo mi, že letos jsem vstoupila do pomyslných Kristových let. Za tu dobu jsem měla v ruce snad vše: od Poučení z krizového vývoje přes Bílou knihu, Žlutou knihu až po RVP. Nevíte, co to je? Nevadí, já už dnes taky ne, nebylo to důležité, i když se to důležitě tvářilo. V současnosti námi – hlavně letošními třeťáky – hýbe nová maturita. Poprvé se o ní mluvilo, když můj dnes devětadvacetiletý syn nastupoval na gymnázium. Úspěšně se jí vyhnul a dnes v to doufají i oni třeťáci. A co víc, možná to vyjde i jim! Přestože k ní mají zadanou novou četbu, vybrali si podle ní své semináře, stresují se jí. Ano, úroveň je třeba „srovnat“, ale to jde přece i jinak, než oním superbyrokratickým způsobem, kdy už tak krátký maturitní ročník se ještě zkrátí a kdy učitelé, kteří si nesmějí vzít v době probíhajícího školního roku dovolenou, aby nechyběli ve výuce, najednou nebudou chybět, až budou putovat po jiných školách, neboť budou „korektory“ v rámci spravedlnosti úplně někde jinde. A mohu přihodit další absurdity. Vše pro žáky a studenty. Nové počítače, lavice, židličky, vše, co je vidět, aby škola přitáhla – boj o ubývající žáky je tvrdý. Učitelé v kabinetech se spokojí s mnohem skromnějším vybavením, to není tolik vidět a učitelé si u nás zvykli být skromní. A tak se stává, že žák přinese učiteli úkol vypracovaný pomocí nejmodernější techniky, který si učitel není schopen ve škole vůbec přečíst, neboť zastaralý hardware-software si s tím neporadí. A to nemluvím o takových věcech, jako je nábytek. Na to MŠ peníze neposílá, ty je třeba někde vyšetřit – ostatně učitel toho stejně moc nenasedí. Buď je ve třídě, nebo na dozoru – je tolik míst, kde je třeba hlídkovat: jídelna, chodba, hřiště, v některých školách i šatny, a to nemluvím o různých odborných učebnách. Nakonec by stejně asi anatomické křesílko, běžné v kancelářích, bylo pro učitele zcela zbytečné….
Stranou ale nesmím ponechat ani oblast kultury. I tam je spousta věcí, kterým by naše prase s křídly moc slušelo. Např. financování kultury. Nejsem ekonom, ale dokáži si hravě spočítat, že s dotacemi, na které mají nárok třeba soukromá divadla, díru do světa neudělají. A to jsou to divadla dobrá, se skvělým potenciálem, ale touto politikou jsou často nucena hrát takový repertoár, který jim vydělá na mzdy. Často k tomu volí zájezdová představení, a tak se vám může stát, že se chcete jít podívat na svého oblíbeného herce, který vás tak nadchl ve filmu, a uvidíte bezduchou komedii a výkon hodný amatéra. A to ještě můžete být rádi, že váš oblíbenec vůbec dorazil. Celý den totiž natáčel jeden z dílů nekonečného televizního seriálu, který – jak se netají – mu dovoluje přežít s hypotékou na nový dům, aniž by se s celou rodinou ocitli na okraji společnosti. A nesníží-li se divadlo k repertoáru tohoto typu, musí nasadit vysokou cenu vstupenek a pak se kruh točí dál. Drahé vstupenky, chodí jen ti, kdo na to mají, návštěvnost nestoupá, peněz nepřibývá… Státní divadla jsou na tom lépe, ale vše je relativní. Za chvilku bude v zemích českých opět možní platit „mít hlad jak herec“.
Jo jo, je toho moc, co se mi vybaví, když uslyším rčení o praseti s křídly. Ale nechci jen pofňukávat. Vybaví se mi také skvělá dvojice „inteligentních idiotů“ a jejich vtipných písniček a básniček. Vybaví se mi malé děti s jejich imaginací a schopností fabulovat. V jejich očích se stane skutkem i to, co my, dospělí považujeme za absolutní pitomost. A tak si zkusme vymýšlet. Kdyby prase mělo křídla, doletělo by až do nebe a ještě by nám cestou mávalo. A my bychom mu záviděli a přáli si letět s ním. Ne do Itálie, ale do světa, kde absurdity neznají, kde vše má svůj řád a pravidla, která každý zcela dobrovolně dodržuje, a kde každý každého respektuje. Pak i to prase s křídly bude považováno za zcela normální a běžné.
