Odcházení lékařů se stalo téměř folklórem. V momentě, kdy začnou pojišťovny mluvit o šetření, začnou lékaři odcházet. Že by přímá úměra? Nebo bezmoc plynoucí z našeho politického systému? Také možná jistá forma nátlaku odkoukaná od našich drahých politiků, které jsme si sami zvolili.
Jenže lékaře se zvolit nemůžeme - i když zákon nám tuto možnost dává. Musíme brát toho, kdo je nejblíž, ochoten vás přijmout, má volnou kapacitu... Je spousta lékařů, kteří mají nabité obvody, plné starých nemocných, a přesto se chovají lidsky, nejdou daleko pro útěšné slovo, poskytnou co nejlepší péči. Ale je i mnoho takových, kteří si nechají zaplatit za to, že vás zaregistrují, objednají - pardon, vy jim přece dáváte dary.... Ale podobné rozdíly jsou i mezi lidmi v jiných profesích.
Věřím, že spousta lékařů není spokojena s poměry v nemocnicích, se svým platem, s nedostatkem léků, peněz, techniky, s fungováním pojišťoven, ale sáhněme si do svědomí. V naší zemi je obrovský rozdíl mezi běžnou léčbou a léčbou velmi závažných chorob, která je opravdu na vysoké úrovni. Léčba takové popálené Natálky je téměř zázrak. Ale co naše sousedka, na jejíž smrti se bezpochyby podílel i lékař, který jí několik měsíců tvrdil, že ženská po pětačtyřiceti si nemá co stěžovat na rostoucí břicho, protože v jejím věku je to normální. Rentgenu by prý v tomto případě bylo škoda, protože nic neukáže. Až když se odhodlala lékaře, k němuž chodila dvacet let, vyměnit, ukázalo se. Ale nádor byl v takovém stádiu, že se nedalo nic dělat. Zachraňovat beznadějné případy dokážeme, ale jak dopadají ti s "obyčejmými" chorobami?
Moje maminka důchodkyně má také pár drsných zážitků. Je jí přes osmdesát, celý život fyzicky pracovala, má opotřebené klouby. Ano, má nadváhu, jako většina starých žen. Když neměla potřebu zhubnout ve třiceti (přibrala jako většina žen "po dětech"), těžko se jí to podaří na stará kolena. Takže slova mladého lékaře ortopeda, ke kterému ji nemocná kolena dovedla: "Až zhubnete dvacet kilo, přijďte, začnu vás léčit", jsou spíš výsměchem. Od dalšího mladého lékaře slyšela: "Co byste v osmdesáti chtěla!" I kdyby si to lékař myslel, lékařská etika mu přece nemůže dovolit vypustit něco podobného z úst!
Představte si, že vězeňský psycholog, který má na starosti psýchu zločinců různého kalibru, řekne vrahovi, který trpí sebevražednými sklony: "Klidně si to hoďte, stejně váš život nemá žádnou cenu!" I kdyby si to stokrát myslel, nemůže si to dovolit, musí se o svého klienta starat, jak nejlépe umí. A v nemocnici vám lékař klidně řekne: "Proboha, nefňukejte mi tu, trošku bolesti přece vydržíte!"
Znám hodně skvělých lékařů, na něž se obracím, když je mi ouvej, ale vím i o takových, kterým je lepší se vyhnout. Jsou takoví, kteří vás vyslechnou a něco vám předepíšou, aniž byste věděli, proč, k čemu a jiní, kteří k receptu přidají poučení a vysvětlení. Opět ze zkušenosti mé staré matky. Když jí nedávno vyskočila hladina cukru nad normál, praktická lékařka jí napsala léky a řekla jí, že má držet dietu. Ovšem, neřekla, co to přesně znamená. Pro starou paní je diabetickou dietou třeba suchý chleba, brambory, tavený sýr, banány. Nikdo jí nevysvětlil, že právě to zvyšuje hladinu cukru. Ona přece nesladí. Každé ráno tak polykala svou hrstičku pilulek, až se vzepřela a dovolila si paní doktorky zeptat, jestli to je nutné a na co to vlastně všechno bere, když jí vlastně až na ty bolavé nohy je dobře. Paní doktorka pokrčila rameny, napsala další recept a řekla, že jí napíše jiné léky, kterých bude míň, ale na co, opět neřekla.
Je mi líto, když ti dobří jdou vydělávat do ciziny, aby zaplatili hypotéku či lepší vzdělání svých dětí. Ale nikdo jim v tom nebrání. Ať jdou, ale ať neustále nevyhrožují. V naší zemi snad už nevyhrožují jen prodavačky, uklizečky a učitelky - ty všechny vědí, že si stejně nepolepší. A jsou to ženy a ty většinou myslí na druhé víc než na sebe.
Když to takhle půjde dál, možná se i lékařská praxe dostane postupně na úroveň školství, kam směřují - podle jakéhosi výzkumu - ti nejhorší, co jsou ještě schopni vystudovat vysokou školu. Jistě, kdo je schopný, půjde kamkoliv jinam, protože padesátník ve školství nedosahuje zdaleka dvaceti tisíc čistého. Lékař má sice mnohem více, doma ho ale v takovém případě asi moc nevidí a jeho práce není žádná procházka růžovým sadem. Utečou-li nám ti nejlepší natrvalo do Německa a tady zůstanou jen ti, co je nikde nechtěli, bůh nás chraň. Už teď se většina lidí nemoci bojí - stojí to spoustu peněz, lékaři s pacientem nemluví, často se na něho utrhují, mají nejapné poznámky. Jiní jsou sice mílí a vstřícní, ale díky systému bezmocní.
Milí lékaři, nevyhrožujte a jděte. Poznejte, co je ve světě lepší, naberte zkušenosti, půjde-li to, vraťte se a pokuste se ono lepší přenést k nám. Neberte si nás prosím jako rukojmí. A když se nevrátíte, bude vás sice škoda, ale možná se pánům nahoře rozsvítí. I když rizikem je, že by to s nimi mohlo dopadnout jak v Čapkově Bílé nemoci. Když Maršál konečně pochopil, bylo pro něho již pozdě. A to snad ani politikové nechtějí.
