Doma jsme měli velkou zahradu, takže práce na ní pro nás děti byla samozřejmostí. Chceš jahody, hrušky, třešně? Přilož ruku k dílu. Ale s prací "na družstevním" jsme získali první zkušenost v 6. třídě.
Soudružka učitelka třídní nám vysvětlila, že kdo nepracuje, nejí, a že my půjdeme na pole pomáhat zemědělcům při sklizni brambor. Zítra ráno v sedm hodin před školou, teplé pracovní oblečení, rukavice, svačinu vám dovezou na pole. Návrat ke škole ve tři hodiny. Basta fidli. Diskuse se nevedly. Samozřejmě že se občas někdo ulil, ale na druhou stranu - bylo to místo školy. A dostali jsme to zaplaceno. Byl to asi pakatel, ale pro šesťáka velké peníze.
Zajímavé, že nikdo neměl problém s dětskou prací. Vybírali jsme za traktorem brambory, koše s nimi jsme nosili k valníku, kam se vysypávaly. To bylo nejtěžší - některé holky a vlastně i podměreční kluci s tím měli docela potíž. Většinou nám někdo pomáhal - učitel, nějaký zemědělec, ale i tak. Pracovali jsme dva až tři dny v týdnu, podle počasí, často celý říjen. Někdy v našem podhůří v tu dobu už ráno pěkně mrzlo a my se přestávkového čaje nemohli dočkat.
Bramborové brigády mě provázely celý druhý stupeň, neoddychli jsme si od nich ani na gymplu. A když mě přijali na vysokou, spolu s rozhodnutím o přijetí mi z Olomouce poslali i pokyny, kam se mám dostavit na povinnou čtrnáctidenní bramborovou brigádu.
Někdy to bylo docela tvrdé, hlavně když nepřálo počasí a zemědělci šturmovali, aby jim brambory nezmrzly. Pak děti neděti, makali jsme jako barevní, jen z nás lilo. Ale když bylo pěkně, docela jsme si to užívali. Pořádali jsme bramborové bitvy, honili vyorané myši a (ač nejsem salámový fanda) nikdy nezapomenu na obrovské kolo gothaje, které jsme dostávali na svačinu.
Když jsme dostudovala a stala se učitelkou, říkala jsem si, že od teď už budu pracovat pěkně v teplíčku. Omyl! Hned po nástupu na zahradnickou školu mi bylo sděleno, že brigády jsou součástí osnov a že poznám nejen sklizeň brambor, ale seznámím se i s dalšími komoditami. Stalo se. Mrkev, zelí, řepa, třezalka.
Dnes děti pracovat nesmí. Někdy to považuji za chybu, protože mnohé si práce druhých neváží a zlehčují ji. Zacházejí s penězi, jako by rostly na stromech. Kdyby si občas mákly, věděly by, že korunky se někdy vydělávají i v dešti a zimě. Mnozí z mých spolužáků a spolužaček za takového psího počasí skládali slavnostní přísahy, že se budou pilně učit, aby nemuseli pracovat venku v zimě - byla jsem mezi nimi. Že to některým režim nedopřál, je zase jiná historie, ale můžeme tvrdit, že bez nás by určitě nastal hladomor :-).
