Právě jsem se vrátila – z Hradu ne, ale z Tuniska.
Byla jsem tam potřetí, ale tentokrát do skoropovinného dotazníku CK napíšu UŽ
NIKDY VÍCE!
Let byl prý krásný. Nevím, seděla jsem uprostřed, neviděla tudíž z okna ven, neustále se mi točila hlava a lapala jsem po dechu – výšku nad 9 000 m nemá můj cévní systém příliš v lásce. Přistání nic nového pod sluncem. Všichni jak šílení tleskali, sotva se letadlo dotklo země, a přitom jsem četla, že dokud letadlo nezabrzdí, hrozí stále ještě nebezpečí havárie...
Do hotelu nás dopravili živé a zdravé, pokoj pro nás byl, dokonce i zaplacený cestovkou. To jedni naši pozdější prázdninoví přátelé dopadli hůř. Delegátka je poslala do jiného autobusu a ten jejich mezitím odjel. Naštěstí za hodinu přiletělo další letadlo z Česka a jeho osazenstvo jelo náhodou kolem jejich hotelu…
Jídla pro nás měli Tunisani připraveny spousty, na pokojích nám docela slušně uklízela postarší dáma, která má prý plat srovnatelný s mladým lékařem; přesto dostává pravidelně obden bakšiš – neb tak se to sluší, jak jsme byli upozorněni.
Taky alkohol tekl proudem – whisky, džin, vodka, místní pivo a různé, někdy hodně neobvyklé kombinace – např. whisky, cola a pivo. Kolem půlnoci vám postarší barman namíchal ledacos, i to, co jsme vůbec nechtěli, např. pivo s colou, nebo naopak víno s pivem. Jen hosté all inclusive dostávali všechny nápoje do plastových kelímků nebo „hořčičáků“. Asi měli strach, že z lepšího skla by nám mohlo víc chutnat…
Všechno začalo už tím, že jsem se nikde nemohla dopátrat, jaký platí v Tunisku čas. Potvrdily se mi všechny tři možnosti: stejný, o hodinu více a o hodinu méně – škoda, že více možností není. Cestovka nám nabídla výlet, těšila jsem se, ale jet před pátou ráno, bez snídaně a ještě být vděčná za to, že dostanu aspoň oběd, který jsem si zaplatila tam i v hotelu, tak to mě odradilo.
Program animátorů byl dennodenně naprosto stejný, a přesto bylo těžké dopátrat se ho. A navíc hosté tmavší pleti měli jaksi přednost – už jen tím, že si ji vyhádali v arabštině a tu já neovládám…Oželela jsem tedy aerobik i pétanque či vodní hrátky.
Moře, které bylo první den krásně modré, bylo po pár dnech plné plastových lahví, sáčků, dokonce jste mohli narazit na plechovku od coly či krabici od mléka. A když jste nedávali pozor, mohli jste šlápnout i do koňských koblížků nebo velbloudích bobků (velbloud produkuje opravdu takové vzrostlé králičí bobky.) Došli jsme k názoru, že správci pláží považují za svou jen tu část k takovému tomu „kopečku“, za nímž přichází příliv a odliv. A právě tam se povaluje nejvíc odpadků, které – protože je nikdo nikdy neuklízí – spláchnou vlny s pomocí větru. A sebekrásnější pohoupání na vlnách zakončené plesknutím igelitkou přes hubu, nepotěší…
Taky jsem si opět ověřila, že můžete mít „holý zadek“, ale dostatek sebevědomí a patří vám svět. Nejlepší je jmenovat se Helmut, pocházet z bývalé NDR, koupit si levnou dovolenou v rozvojové zemi, tam kolem sebe rozhazovat jejich drobáky, u toho pořvávat „Deutschland, Deutschland!“, všude se nacpat, být vidět a slyšet a svět je váš. Účinné je třeba „vyfasovat“ zadarmo vodu, trochu z ní upít a zbytek velkopansky hodit například uklizeči na pláži. Taky je dobré vykouřit půl cigarety a zbytek mu dát dokouřit. To budete opravdu pán. No a protože se chovám jinak, jako pán jsem se tam necítila. A to jsem se oproti Helmutovi snažila mluvit francouzsky, nezapomínala každého oslovit, pozdravit, poděkovat – jak mě to učili nejen doma a ve škole.
Tunisko mě zklamalo. Na Džerbě jsem se před pár lety cítila báječně, tady jsem si občas připadala, že obtěžuji. Moje peníze se hodily, ale já tam byla jaksi navíc. Na pláži bylo víc Arabů než Evropanů a přitom hotel měly pronajaté evropské cestovky. Němci a Poláci se v cizině stále chovají hulvátsky – když se setkají v jednom hotelu s Holanďany, tak není o co stát. Člověk by řekl, že čím „chudší“ host, tím víc si vyskakuje, aby si dopřál pocitu moci. A mnozí domorodci jim na to skočí a chovají se k nim podlézavě a „zobou jim z ruky“. Krize se podepsala na úbytku turistů; ti opravdu bohatí cestují dál a dál a ti méně bohatí si aspoň pocit „pánů“ snaží vytvořit takto. Je to blbé, ale mnozí z domácích jim to baští, protože jim z toho něco kápne.
Děkuji, nemám zájem.
