Před lety jsem byla poprvé v Řecku, konkrétně na Korfu. Průvodkyně nám tehdy říkala, že obyvatelé ostrova jsou velmi chudí, mnozí žijí na pokraji bídy. Přesto mi připadali spokojení, i když vesnice, jimiž jsme projížděli, připomínaly romské osady na východě Slovenska. Dnes Řekové stávkují za své výsady, které se ostatním Evropanům nelíbí a které prý Řeky dovedly až na samý pokraj státního krachu.
I u nás se stále rozvírají ony pomyslné nůžky představující sociální rozvrstvení obyvatelstva. Bohatí bohatnou, chudí chudnou. A k tomu na začátku tohoto roku začala fungovat ekonomická reforma. Státní zaměstnanci přišli díky ní o tisíce ze svého platu, teď nám hrozí, že i tu „blbou“ amalgámovou plombu si, ač pojištěni, budeme hradit ze svého – následuje reforma zdravotnická. (Vždy jsme se pyšnili skvělou stomatologickou péčí, dnes mají mnohé naše děti ústa jako noty na buben, protože rodiče musí na jejich ošetření myslet sami, škola se už o zuby jejich potomků nestará, a teď to navíc budou muset plně zaplatit. Přibude dětí bez zubů, s vadami řeči – a že jich je už i teď dost!) Zdražil chleba, stoupá cena benzínu, ostatních potravin, nájemného, kultury, učebnic… Kam se podíváme, tam se zdražuje. A politici, kteří vyrazili do předvolební kampaně s hesly, že zastaví korupci, tu někoho podrazí, tam na někoho něco prásknou, tuhle si něco urvou, támhle si něco „koupí“ – třeba nějaký ten titul. A prostý lid si zase utáhl opasek o jednu dírku (a že jich letos už bylo, a to nejsme ještě ani v polovině roku.)
Není divu, že se lidé začínají ozývat. Je jen zajímavé, že oni státní zaměstnanci, kterých se vše dotklo jako prvních, zůstali v klidu. Tedy v klidu – třeba takoví hasiči mají ze zákona zakázáno stávkovat, ale i ostatní disciplinovaně přistoupili na to, že tuto republiku pomohou zachránit před krachem. Zajímavé, že politici a jiná „velká zvířata“ si s něčím takovým starosti nedělají. Dál vedou své politické žabomyší války, podvádějí, pomlouvají, slibují a odvolávají a znovu slibují něco úplně jiného. Lidem pomalu dochází trpělivost. A naši politikové jako by signály vysílané jim zezdola nahoru nevnímali. Jedou si po svém. Když šedesátník rozhodne, že dnešní dvacetiletí budou pracovat do sedmdesáti, jeho to bolet nebude, on může jít, hned jak se dostatečně zajistí. Zeptal se ale oněch dvacetiletých? Prý budou v lepší kondici než dnes jejich otcové. No, budou-li žít v prostředí, které jsme jim nachystali… nevím.
Stejně tak, když politik se stotisícovým příjmem hlasuje o snížení důchodů střední vrstvě na úkor té své – není to hyenismus? Na druhou stranu. Koho jsme si zvolili, toho tam máme. Takže např. i kritizované nové maturity jsou jen výplodem lidí, jež jsme si zvolili.
U nás v Ostravě má proběhnout stávka dopravního podniku. Právě v týdnu, kdy mladí, kteří jednou budou stávající zaměstnance středního věku v jejich budoucím důchodu živit, mají skládat svoji maturitu. Jak se dostanou do školy, aby onu maturitu složit mohli, nikoho nezajímá. Zaměstnanci mají na stávku právo. Děti mají právo na maturitu… Každý máme právo – já třeba na důchod, který mi nikdo nezkrátí, nemocný na ošetření ze svého pojištění, děti na plomby v mléčných zubech… A jak ona práva sladit? Na to jsme si přece zvolili své politiky. Ne na to, aby se hádali, udávali, podráželi, šidili a kradli. Co s tím? Možná že nakonec onen slibovaný konec světa ani nebude třeba – pozabíjíme se navzájem.
