Policie prý provádí razie na kolejích. Mrtvých je tam čím dál víc, je třeba učinit tomu přítrž. Pomůže to ale?
Pomineme-li sebevrahy, kterým jejich čin hned tak někdo nerozmluví, protože odhodlá-li se někdo skočit pod vlak a umřít strašlivou smrtí, musí být setsakramentsky o svém činu přesvědčený. A navíc ten opravdu odhodlaný nebude páchat sebevraždu před očima jiné osoby, ale najde si místečko, kde nikdo není. Ostatní budou podle mě riskovat dál. Dokonce jim nepomůžou ani hrůzostrašné záběry, se kterými vyrukovala česká televize. Jsme líní, nepořádní, nedbáme příkazů a zákazů, jsme prostě lidi. Ale...
V poslední době poměrně často cestuji vlaky v okolí svého města. Vystupuji na nádražích i nádražíčkách. V rámci úspor zrušily Dráhy v mnohých z nich prodej jízdenek, nebo je prodávají jen ve všední dny. Na takovém nádraží není ani noha, není koho se zeptat. Je-li trať dvoukolejná, vystoupíte vpravo a na druhé straně pak opět vpravo nastoupíte zpáteční cestu.Jedna prázdná bouda vpravo, druhá vlevo.
Minulý týden byla na trati z Ostravy do Českého Těšína výluka, vlaky jezdily po jedné koleji. Ve vlaku jsme slyšeli: Vystupujte vlevo. Všichni poslechli, jenže. Odkud to pojede zpátky, taky vlevo? Nebo ze své? Kde to zjistit? Až přijede, vlak bude pozdě. Podchod pod kolejemi žádný, je nutno udělat kolečko zvící 400 metrů - z kopečka až k silnici, pod viadukt a do kopečka k druhé koleji. Až teprve tam jsem objevila na sloupu malou cedulku s vysvětlením. I běžím stejnou cestou zpět, protože jsem měla dost času. Ale další cestující, kteří přicházeli později a tolik času neměli,ti už hopsali přes koleje..
Cosi podobného jsem zažila i tuto sobotu na jiné stanici téže trati. Přijdu na nástupiště, kde zjistím, že jízdenky se prodávají na straně druhé. Opět z kopečka do kopečka bratru 400 m. Zpátky jsem to chtěla vzít přes koleje, ale vrozená poslušnost příkazům a lidi na peróně mě přinutili vzít to zpět stejnou cestou. Chudáci staří s hůlkou a pohybovými problémy. Ani se nedivím, že právě tito často přelézají s obtížemi koleje.
Nádraží stavěli naši předkové co nejdál od svých obydlí, takže se k nim mnohdy z menších obcí pěkně našlapeme. A zatímco auta a vlaky mají cestu většinou přímou, cesty pro pěší jdou oklikou (stejná situace je i u sídlištních chodníků, kdo ví, kdo je navrhoval, asi ti, co pěšky nechodí). Nedivme se, že lidi si našli cestičky a pěšinky - třeba podél trati, po krajnici silnice, kudy to šlo. A jsme zase u přeskakování kolejí, zkracování si cesty.
Riskujeme, víme to, ale když se dloooouho nic neděje, naše ostražitost ochabne. Trošičku nás sice šimrá svědomí, ale to se dá přece překonat. Vždyť se zatím nic nestalo! Zatím, až....
Já jsem tehdy udělala dobře, že jsem se proběhla dolů a nahoru. Stanice je schovaná za mírnou zatáčkou, ze které se bez zahoukání vyřítil těžký náklaďák. Ten by to asi nezabrzdil.
