Jako poloemeritní učitelka sleduji debaty hodné Hamleta. Poslat, či neposlat děti do škol? Známkovat, či neznámkovat? O to tu běží?
Podle statistik to prý nechtějí ani učitelé, ani rodiče? Pak zase čtu, že 30 % učitelů by děti do školy poslalo. Včera jsem poslouchala besedu s paní Petrou Mazancovou, předsedkyní Učitelské platformy. Prohlásila, že ona by děti do škol už neposlala, protože za jedno pololetí nám přece nezhloupnou. S tím souhlasím, děti nám hloupnou už delší dobu a naší vlastní zásluhou. Nároky na ně jsou čím dál menší, šetříme je, jako by byly z porcelánu. Zato je učíme umění vyhýbat se povinnostem, protože "ono to nějak dopadne".
Jistě, znám i nějaké studenty dobře vedené z domu, kteří pracují samostatně, mají ctižádost i píli, ale těch je spíš méně. Většina je typu: "mi stačí za tři" - heslo, které neustále opakoval a na rozloučenou ho i napsal na darovaný cvičební balón jeden z mých studentů, popř. nadiktujte nám, co se máme naučit a my se to našrotíme.
Tím ale můj souhlas s paní Mazancovou končí. Tvrdila také, že nelze dokázat, kdo nechce a kdo nemůže z domova pracovat, proto by neznámkovala. Co je to za učitelku, když nezná aspoň vzdáleně zázemí svých žáků, jejich rodiče, je samé. Přece když mě někdo podvádí běžně, najednou z něho nebude lilium. A vzhledem k tomu, že se mládež svými mobily chlubí, visí na nich, jen zazvoní, nenaletím chudáčkovi, který mi tvrdí, že nemá přístup na internet. A jestli se mi student ze slabší sociální vrstvy, který internet ani chytrý mobil opravdu nemá, stydí omluvit, je chyba ve mně, ne v něm. Je-li mezi rodinou a školou správně nastavená komunikace, dá se zajistit, aby studenti i žáčci pracovali.
Moje zkušenosti jsou následovné. V momentě, kdy se "prosáklo", že domácí vzdělávání je dobrovolné, k tomu pak pan ministr prohlásil, že učitelé mají preferovat slovní hodnocení a že nikdo by neměl propadnout, začali mnozí kalkulovat. "Tři známky už mám, když neodevzdám, nenapíšu, dostanu N - pětka se nesmí dávat, tak už to mám v podstatě v kapse..." Takže zatímco počátkem dubna psalo kontrolní testy přes internet 90 - 95 % studentů, teď ten poslední nepsala ani polovina - bez omluvy, bez reakce. Jistě všichni pochopili, že nemluvím o prvním stupni ZŠ, ale o středoškolácích. Na učilištích je situace ještě horší. Ti, co pracují, aby zalátali děravý rodinný rozpočet, to přiznají a snaží se domluvit kdy, jak co. Ale co ti, co mají opravdu veget? Je výchovné a správné, aby jim to prošlo? Aby v září - sednou-li opět do lavic - se vám smáli do očí a žili s pocitem, jak nás přečůrali? Nemyslím. Jsem pro známkování a pro opravdovou výuku, byť nikdy nemůže být tak kvalitní jako to školní. Nebudeme-li neúčast žáků všech typů škol v jejich alma mater zbytečně prodlužovat, vše se utřepe. Ale ty, kteří "to měli na háku" a užívali si, bych klidně "trestala" - opravnou zkouškou, doklasifikováním, v nejhorším opakováním ročníku. Aby pochopili, že nic v životě není zadarmo a že mimořádné situace se nesmějí zneužívat. Jinak si z nich vychováme novou generaci podobnou těm, kteří neoprávněně berou podporu a klidně si pro ni přijedou v superbu, pracují načerno, bydlí načerno, natahují ruku, aniž by společnost cokoliv přínosného udělali.
Pozor, jednou to tu budou mít pod palcem oni a my na nich budeme závislí. Co je naučíme, to nám vrátí.
