A co děti? Mají si kde a s čím hrát?

Jako moderní – pracující - babička se alespoň o prázdninách snažím věnovat vnoučatům, seč mi síly stačí. Dostávám se tak na místa, která během roku obvykle nenavštěvuji, a někdy se nestačím divit

Hned první zážitek je z ostravské ZOO. Při návštěvě  „kozí zahrádky“ (jiné pojmenování tzv. dětské ZOO mě nenapadá) mě šokovalo, že k velkým atrakcím současnosti patří koza, kráva a prase. Jalovička, která chvilku bujně hopsala po výběhu, aby se vzápětí přišla nechat dostatečně pomazlit dětmi nalepenými na ohradu či bílá koza s vemenem málem na zem, kterou dřív znalo každé dítě, co mělo jako povinnou četbu v druhé třídě Honzíkovu cestu, vzbuzovaly u těch současných střídavě výbuchy nadšení a děsu provázené výkřiky: Jé, bílý čert!

Dalším zážitkem pro mě bylo vyprávění kolegyně, matky dvou dětí, která se rozčílila kvůli dopravní značce označující obytnou zónu, neboť tato byla umístěna pod kopečkem – mimo jiné jediným široko daleko, na němž v zimě místní děti sáňkují, což jim značka ztíží, možná i znemožní. Nevadila jí značka, uznává, že má své oprávnění a bude pro dané místo přínosná, ale rozhodla se bojovat za to, aby děti měly i příští zimu kde sáňkovat. I vydala se na příslušný úřad, neboť docela přesně věděla, kde by značka nikomu nepřekážela, ale byla dostatečně účinná. A hle jaké se jí dostalo rady. Počkejte do zimy, třeba ji do té doby nějaký vandal zničí!?

Kdykoliv přijedu do Prahy, obdivuji množství dětských hřišť. Jsou na nich nejen obligátní pískoviště, ale také prolézačky, lanové pyramidy, pavouci, lezecké stěny, lávky. Plácky s umělým povrchem i pískoviště jsou ohrazené, aby na ně nemohli psi a jiná zvířátka a nepletli se dětem, ale hlavně aby si nepletli hřiště se psím záchodem. Podobné hřiště najdete skoro na každém rohu – na Kampě i na sídlišti na okraji Prahy. Proto mě strašně překvapovalo, že na sídlišti na okraji Prahy 4, kde má vnoučata bydlí, není podobné hřiště ani jedno, a dokonce ani pískoviště. Začala jsem se pídit po příčině a zde je. Město nemá vypořádané majetkoprávní vztahy s původním majitelem pozemků, na nichž sídliště stojí, tj. s ministerstvem vnitra, které domy zde stojící na samém konci socialistické éry pro své zaměstnance postavilo. Domy jsou dávno zprivatizované, mnohé i krásně zrekonstruované, ale vybavenost zůstala na úrovni raně socialistické. Žádný obchod, žádná školka, žádné hřiště, jen klece na bydlení. Přitom je to takový pěkný kout, který by mohl být ještě pěknější – jen se dohodnout.

Děti mi dávno odrostly, až teprve vnoučata mě vracejí zpátky k problémům, které jsem už dávno hodila za hlavu. A mám takový pocit, že je tak to i na odpovědných místech. Týká se mě to? Budu se snažit a potlačím to. Už nebo ještě se mě to netýká? Nějak se to vyřeší, nějak to dopadne, není kam spěchat. Škoda, když někde jde všechno – včetně kozy domácí v ZOO – tak proč jinde nejde nic?

P.S. Tentokrát ke komentářům přímo vybízím.