Ztracená a znovu nalezená ...

Nedávno jsem dostala maily od svých dvou kamarádek, z nichž jedna žije u Karlových Varů. A v nedalekých lesích má chatu, kam jsme byli rovněž pozváni.  

Nejeli jsme, škoda. K mailu jedné z nich byly připojeny košíky plné hřibů, které nacházely cestou a líčení všech okolních krás a kouzelných výhledů po okolí.

Dopis druhé kamarádky byl sice také o nádherné horské planině, kde bylo hub jako máku, ale rovněž i o jejím zhmožděném kotníku a natažených lýtkových vazech manžela.

A tak jsme hned druhý den s manželem vyrazili do nedalekých pošumavských lesů.

S mobily a nezbytnými obvazy - pro "všechny případy", znám se totiž...

Výsledek byly dva exempláře. Jeden zkroucený podhříbek a červivá babka, i když to byla nádherná procházka po vonícím, ztichlém lese.

Ale, co bylo důležitého, tentokrát jsem se NEZTRATILA. Což se mi přihodilo vlastně už několikrát.

Jednou jsme si takhle vyjeli do blízkého lesa a já se najednou ocitla na mně úplně neznámém místě. Začalo se stmívat, jako před bouřkou a vítr v korunách nevěstil nic dobrého. A já si uvědomila, že jsem se patrně ztratila. Měla jsem hlad, netušila kolik je hodin, kde je manžel, na kterého jsem neustále volala. A nevěděla, v kterých místech lesa vlastně jsem. Mobily tehdy ještě nebyly.

Pak jsem zahlédla nějakou osadu a hlouček dětí, které se ke mně hnaly a obstoupily mě. A ani jedno z nich neodpovědělo na můj dotaz, kde že jsem. Jen si mě prohlížely.

Propadla jsem úplné hysterii, že to bude už asi někde v hraničním pásmu a že si to nejen my, ale hlavně naše děti - šíleně odskáčou. Za matku, která nevědomky překročila hranice...

Nevím, jak jsem se dokázala vrátit na louku u lesa. Nevím.

Nikde nebyl ovšem ani manžel, ani naše auto.

Kolem louky vedla silnice, kde jsem ho zahlédla (to auto). Praštila jsem s košíkem hub a rozběhla se, celá rozběsněná, k vozovce.

Manžel mě v poslední chvíli zahlédl, zastavil a zasyčel: "Okamžitě NASTUP a JEDEŠ SE NAHLÁSIT!

Hledal jsem tě přes 4 hodiny, už to z obce volali a je připravený VÝJEZD. Aby tě našli."

Vůbec nic jsem nechápala, muž byl příšerně bledý a neřekl mi ani, proč jedeme úplně opačným směrem. A hlavně - KAM.

Když zastavil před "tehdy" Veřejnou bezpečností v nedalekém městečku, vystrčil mě z auta se slovy: "A jdi si to vyřídit".

Před VB už postávalo několik psovodů, zírajících na mě jako na zjevení.

Když jsem poté příslušníkovi sdělila, kdo jsem a že jsem ta "ztracená", pronesl zvláštní větu.

" A můžete mi říct, mladá paní, kolik let jste s manželem vlastně spolu?" Když jsem mu sdělila, že dvacet let, smál se, až se za břicho popadal.

Pak mi ale vysvětlil, že asi týden před mým extempóre se právě v tomhle lese stala vražda, tak abych se nedivila. A prominula ten smích.

A že manžel vyváděl...

Výjezd byl tehdy odvolán a já, když jsem se doma podívala pořádně do zrcadla, jsem se ani nedivila. Hlavně tomu smíchu.

Byla jsem celá zablácená, rozježená a vypadala pod psa. O hladu a žízni nemluvě.

O pár dní později se v mém tehdejším zaměstnání v Plzni vyskytlo několik tazatelů, zda ráda chodím na houby. Pořád dokola. Snad několikrát denně.

Jelikož jsem se nikomu (kromě širší rodiny) s ničím nesvěřila, byla to pro mě záhada.

Ta se brzy objasnila. Jeden spolupracovník měl příbuzné v nedalekém okolí.

A tam, v hospůdce se od místního příslušníka se dozvěděl tuhle pro něj "šťavnatou historku" .

O jedné ztracené a nalezené plzeňské houbařce.