A proč si tyhle hlouposti nepřipomenout, když máme poslední den roku. Mezi přáteli nad skleničkou a o Silvestru je takové laskavé vzpomínání jedna velká radost. Protože sdělená radost = dvojnásobná radost, která pohladí i duši.
O minulém Silvestru jsme vyrazili s obvyklou partou do nedaleké hospůdky, kde se pravidelně několikrát do roka setkáváme. Po dobré večeři došlo na vyprávění, které sice občas nemá daleko k pábení, ale tím je mnohem, mnohem půvabnější. Pro mě tedy docela určitě.
Začal Josef, který chodí do zaměstnání večer. Že asi před týdnem měl dost času, takže si odpoledne zašel na plzeňské předvánoční trhy. A jak si občas s někým pokecal a šinul si to pomaloučku polehoučku Americkou ulicí, zaskočilo ho, že nestihne přijít do práce včas. Když nervózně volal šéfovi, že nemůže hned dorazit, protože se mu udělalo šoufl (vymyšlená omluva), prosvištěla kolem chodníku ječící sanitka. A nic netušící vedoucí se úplně vyděsil: "Hele chlape, to bude dobrý a jestli je to vážný, tak se koukej dát do pucu a pak se ozvi, jóó?"
Jeho Hanička se vzápětí směje: "To když já makala ve fotolabu, dostala jsem objednávku na dotisk fotky, na který nějaký dědek dojil kozu. Seděl na židličce za zvířetem a byly z něj vidět jenom bosý nohy v dřevácích s kouskem kalhot, z pod kterých dokonce čouhaly spodky s nějakou tkaničkou. Z hlavy nakloněné nad tou kozou vykukovala špička děravý hučky, asi klobouku. K objednávce byl ale přicvaklej lístek: "Tohleto je jediná fotka mýho pradědečka, kterou máme. Prosím Vás o posunutí tý potvory kozy, abysme viděli, jak praděda vůbec vypadal. Byl prej docela štramák a tak si, prosim Vás, koukejte dát záležet.."
S hezkou historkou se vytasí Václav, který jako porodník se u pacientek dost často setkává s nejrůznějším tetováním. Před nedávnem rodil ženu, která měla na břiše vytetovanou rybu. Aby odlehčil situaci, prohodil: "Pěkná velryba, taková veliká." - "No, viďte pane doktor," zasmála se rodička: "a před pár měsíci to byl takovej malej roztomilej delfínek."
Jeho žena Olinka zase bývala knihovnicí v městské knihovně. Jednou k ní přišla k pultíku žena s knížkou v ruce a konsternované Olgy se zeptala: "A tohle jsem prosím vás už četla, nebo neéé?"
Jako další vypráví Honza, který dělával u rozvážkové firmy. Jednou mu nová zákaznice líčila, jak se dostat k jejímu domu: "Na hlavní z centra projedete jedny semafory, pak kolem banky doprava, pak zase na světla doleva asi kilometr na Bory, minete Policii ČR a na další křižovatce vlevo. Pak ujedete asi tak sto metrů a je to třetí - nebo hergot - asi čtvrtý dům opět vlevo. Číslo je na schránce." Když se Honza jen tak mimoděk zeptal, jakou barvu má její dům, zmateně zakoktala: "Počkejte momentíček, jdu se podívat."
S troškou jsem pak přispěla i já. Společnost, kde jsem posledních sedm let pracovala, vyhlásila mezi námi zaměstnanci soutěž o návrh, který by firmě ušetřil.režijní náklady. Zvítězil jeden supervisor, který navrhl, aby se společná oznámení netiskla ve dvou stech kopiích pro každého, ale vyvěšovala pouze jedenkrát ve třech patrech na tři nástěnky. Jako odměnu pak obdržel zápisník s ozdobným logem firmy a jednu akcii - a to oznámení o ceně pak bylo rozesláno všem dvěma stům zaměstnanců.
A já než věřím, že tyhle každoroční sedánky s "pábením" budou ještě dlouhé roky pokračovat.
Děkuji Vám za ně, moji milí přátelé.
