Že - vysokej, statnej a na harleji k tomu

Mám ráda lidi. Chci aby mě zajímali a bavili. Aby byli okouzlující a vtipní. A něčím vynikali. Čím, to je mi úplně jedno. Hlavně aby se lišili od těch nerozlišitelných.

Ozvala se mi kamarádka. Abych s ní šla něco nakoupit. Chodíme tak občas, bez svých protějšků. Zásadně je nesmýkáme po obchodech a kolem výloh (ten můj má z toho tiky).

Ostatně, četla jsem, že velké většině mužů to nesvědčí. Nám s Pavlou naopak.

A tak si to užíváme oba, já i manžel. On vychutnává sportovní kanály v televizi (nikým t.j. mnou nerušen), aniž mu volič někdo (já) soustavně rve z ruky. A my s Pavlou se zase s chutí vrháme do víru našeho velkoměsta. Což jsou například levné knihy, antikvariáty a nějaký ten hadřík (ve výloze, jak jinak). Prostě hledáme, co nás  cvrkne do nosu. Nás dvě Popelky, ne zrovna v rozpuku.

Přímo na náměstí mě halasně oslovuje vzápětí jedna moje známá: "Lydie, to je doba, co jsem vás neviděla. Máte chvilku? Hodíme tamhle v restauraci řeč. Jestli vám to ovšem nevadí."

Nevadilo to ani mně, ani Pavle. Byla příšerná zima. A tak jsme se všechny tři uvelebily u stolku s výhledem na mírně zasněžený překrásný kostel sv. Bartoloměje.

Pro úplnost, Andrea, tahle známá, je moc hezká. Velice vzdělaná, zastávající poměrně vysoký post v jedné pražské nadnárodní společnosti. Žena s velkým ´Ž´ a notnou vyřídilkou, nazývající věci vždy pravými jmény. A to velice úderně - (neplést s úderníkem z let padesátých). A nedělá jí to problém. Profesně se jí daří, v životě pak vůbec.

Je rozvedená, dospělý syn (v jejím podání blbec) žije s otcem. O jejím ještě laskavějším obrazu manžela  raději taktně pomlčím. Podle mých kamarádek jde ale o fešáka a šikovného chlapa.

Ona žije s malou dcerkou v domě, který jí zůstal po rozvodu. Adélku ovšem milují oba rodiče přímo opičí láskou. Chyba.

Protože Andrejčin telefon pořád zvonil, odběhla a já mohla v rychlosti Pavlu varovat: "Seď, mlč a na nic se nevyptávej. Sama uvidíš. Vlastně uslyšíš."

A viděly (slyšely) jsme vzápětí obě.

Jak si podala seznamovací inzerát. A ze spousty nabídek vybrala po zralé úvaze tu opravdu nejlepší.

Ozval se jí sympaťák, podle hlasu inteligent a žádný pako. A tak si ho pozvala hned k sobě domů. Asi jí tak okouzlil, že udělala to, co nikdy. (Pavlu jsem pod stolem musela kopnout, už se nadechovala).

Andrea nám vzápětí líčí (podrobně) noc plnou vášně. A drahnou dobu setrvává u vzhledu onoho štramáka. "Vysokej, statnej, krásný černý oči a vlasy do culíku." (Zírám, do culíku?). A se zvlhlým okem popisuje tetování na krku (mužném), plecích (obou) a jedné hýždi (levé). "Manažer a na harleji, celej v černý kůži."

"No, těbůh, manažer, říkám si v duchu." To, co jsem podvědomě čekala, přichází hned vzápětí.

"A děvčata, víte kde to ještě měl?" Hraju nechápavou, i Pavlu zapomínám pod stolem nakopnout. Andrea bude ale jako vždy přesná.

"Takže, milé dámy, nejdřív mi předvedl nápis  ´Chodiště´ a jeho následnou změnu v ´Choustníkovo Hradiště´. Jako vzpomínku na místo velké lásky."

Pavlu pod stolem kopu dvakrát, chce se vyptávat.

Andrea pokračuje: "Tak tedy, noc - bombový útok. Ráno jakbysmet. Málem jsem mu dala klíče. Ještě, že jsem si to najednou rozmyslela."

A polykajíc slzy, zasyčí: "Zmetek jeden. Druhý den v práci (ze zvyku) jsem ho nechala procvaknout. Byl v podmínce a i ten harlej byl kradenej. A to si ho chtěl nechat u mě nějaký čas v garáži. Žádnej manažer, sviňák prolhanej, zlodějskej."

A tak - singl - ženy, velkej, statnej a na harleji k tomu? Dejte bacha koho pozvete si jednou domů.