Z dřívějších žní

na  žně si pamatuji a to jako na hrůzu, pekelnou dřinu na našich 15-ti ha. Proto jsem tak milovala školu a brečela, když měly přijít prázdniny. A přála si být školníkovo dítě a bydlet v milované škole. I o prázdninách.

Až mi šel mráz po zádech, když jsem viděla ty snopy žita, které jsme za sekačkou odbírali a vázaly - to byla ženská práce. Pak přišla pšenice, ječmen, oves...

V 10-ti jsem z té dřiny dostala těžký zápal plic a přála si umřít. Rodiče tehdy nade mnou stáli a já slyšela otce jak říká:" A to musí stonat zrovna teď ve žních a těch peněz, co to bude stát..."

Kdo by si po tomhle nepřál usnout a nikdy se neprobudit.

Ale - očima rodičů - živilo je to (nás všechny) a mě musel každé ráno vozit kočí bryčkou na píchaný penicilin.

Neboli - chyběly hned dvoje ruce. Ve žních. A muselo být zaplaceno 4 lidem, kteří chodili na výpomoc. Navíc celé prázdniny byli u nás 2 otcovi bratři se ženami a dětmi. Všichni pracovali, bratranci a sestřenky ovšem ne, byli "městští" - z Plzně a Brna. Jak jsem jim záviděla, lítali po okolí, lovili ryby a raky (těch bylo za námi v našem potůčku požehnaně) a celé dny se koupali. Naše rodina celé léto spala na palandách na půdě, aby příbuzní a babička (ta měla 110 kg a schody by na půdu nevyšla) měli pohodlí.

Když odjížděli, vezli si zabité slepice, kuřata, husy, máslo, smetanu, tvaroh a ovoce. Měli proto každá rodina 2 velké proutěné koše, které jim tatínek s bratrem odvezli na nádraží. To jen tak podotýkám, není to chamtivost, já cítila ÚLEVU, že vypadli a léto končí. S velikou radostí a písní na rtech jsem zamordovaná zvířata balila s maminkou do křenových listů, aby vydržela. Den předem jsem byla vždy vyslána s nůškou na zádech a obešla stavení, kde křen měli a svolili, abych si lupení narvala...

Jinak - mlýnek na obilí dosud máme ve stodole, mlátičku taky, sekačka je rozebraná. Mlátičku tatínek koupil druhou, když tu první zabavili

soudruzi, aby mohli sedláky zavírat, když nebudou plnit nehorázné dodávky. Tatínek nikdy nevěřil, že ke znárodnění dojde. Chudák.

Už jsem mu dávno odpustila, prosil mě ostatně o to než umřel. Zbytečně, odpuštěno bylo už dávno, ale nikdy jsem NEZAPOMNĚLA.

Ještě teď pláču, byl to krutý život, pochopitelně, že byly i krásné věci, ale zemědělskou práci mezi ně nezařazuji. Dost mě občas vytočí můj milovaný manžel se vzpomínkou, jak jezdil k babi a dědovi do Tlumačova pomáhat o žních. To mám chuť ho zmlátit. Ano, pomáhat - den, dva i týden by ušel. Připomněla jsem mu už mockrát, že když jsme se doplahočili z pole (bez písně na rtech), tak se pokračovalo. Rodiče s bratrem krmili dobytek, dojili krávy a já obstarávala husy, kachny, krůty, králíky. Nebudu pokračovat. Neboli, jak můj muž dojatě zaslzí nad dojemnou vzpomínkou, odcházím. Mohla by z toho být "domácí zabijačka", jak říkáme my od soudu, když manželka "nedopatřením" zapíchne svého druha...

Jinak nevím, zda-li jsem Ti psala, že Rituška je už 14 dní v pejskovským nebi. Jinak je tu s námi, pod vrbou v průčelí.

Dost vzpomínek...