Každý z nás ví, co je pověra a co zas´ pranostika. A nehledá okamžitě pomoc odborníka (psychologa, psychiatra), když některá z těch pověr na něj padne jako ulitá. A patrně nejsem jen já kapku ulítlá. Když sem tam trochu uvěří...
Už odmala jsem slýchávala spoustu zákazů a příkazů z úst mých osudových žen. Maminky a babičky. Tak to bylo v běžném roce. Pravá smršť pak přicházela hlavně na vánoce.
Mám podezření, že moje hluboce zasunutá křehká dětská dušička u mě vylézá takhle na povrch právě vždycky o vánocích. Svátcích míru a klidu.
Dumajíc o všem možném a nemožném jsem dnes potkala kamarádku Mirku. "Nestíhám nic, už ani jíst a ani spát. A co úklid, navíc to vánoční cukroví", kvílela mi do košíku. Nákupního, v Albertu, abych upřesnila místo činu. A kdyby prý večer a hned i ráno nepolkla neurol, tak nejede. Nestíhá. Uzavřela svojí samomluvu tímhle veskrze módním slovem. A že to mají za vinu prý pověry a starodávné zvyky.
A tak i já jsem si postupně začala vybavovat, kolik těch pranostik a zvyků vlastně znám. A že už tuhle neděli je Barbory. Takže musím nastříhat nějaké barborky a zlatý déšť. Prostě mít zelenou větvičku a pak sledovat i předpověď. Protože jsem slýchávala:
Jaké je počasí na sv. Barboru, takové je až do vánoc.
Vzápětí pak přijde Lucie, tak ta prý noci upije a dne nepřidá.
Štědrý den se v tuto dobu přímo hemžíval spoustou zákazů. Zákaz mletí obilí. Zákaz vylévání vody na dvůr. Zákaz vynášení popela z kamen. Z dalších pak zákaz rychlého vstávání od stolu o samotném svatvečeru. Zákaz jakéhokoliv předení, navíjení, šití, tkaní a motání. A hlavní zákaz - cokoliv v tento den připálit (vztahoval se na úplně celý den).
Moje rodička pak k těmto pověrám přidala (podezřívám jí, že vlastní) zákaz věšení prádla. A zděšeně mi jednou takhle o štědré noci rvala z ruky plenky mojí čtyřměsíční dcery. Které jsem se vyplížila tajně pověsit na šňůru v zahradě. Maminka mě prostě hlídala na každém kroku. A stopovala, jak jinak.
Uff, byla to pro mě vlastně fuška, sem tam něco dodržet. Ne, že bych někdy chtěla mlít obilí, to tedy ne. Ale popel, tak ten jednou můj drahý chtěl ráno vynést a maminka po něm skočila ze své židle přímo ukázkovým flopem. Chudák zlatá, ještě že nebyl večer. To pak nevím, jak by od stolu vlastně vstala. Měla zákaz. Byla hospodyně.
K zmíněnému nepřipálit cokoliv na Štědrý den se musím vrátit. S mrazením v zádech. Babička byla ty své poslední vánoce už hodně nemocná. A tatínkovi tehdy chytily noviny od doutníku. Nikdy, vlastně nikdy na to nezapomenu. Babička pak na jaře v březnu zemřela.
Dodržované zvyky bývaly někdy veselé, přímo kratochvilné.
Jako z jablek, věštilo se i z ořechů. Po rozlousknutí se stejně jako po rozkrojení mělo oblevit zdravé jádro. Aby věštilo pevné zdraví po celý nadcházející rok. No, tak to jsem ve své rodině nikdy nezavedla. Pranostika mě jaksi podržela ve své moci.
O štědrovečerní noci se také lilo olovo do vody a věštilo podle měsíce (nevím jak).
Nesezdané děvy házívaly často botou a třásly černým bezem. "Třesu, třesu bez, pověz ty mně pes, kde můj milý dnes." Půvabný zvyk, který dokáže rozňafat chlupaté miláčky po celém okolí. A pak se v tom vyznejte, kde se ten či onen štramák nachází.
Vdavekchtivé dívčiny také o vánocích vysekávaly v ledu na řece otvor, aby viděly tvář svého budoucího manžela. Kdo by neznal Erbenovu Kytici. Hoj, tak tohleto kratochvíle tedy nebyla. Ani náhodou.
Hodně je dodnes rozšířen (údajně šumavský) zvyk v předvečer tříkrálového svátku. Někdo z domácích napíše svěcenou křídou na zárubně všech dveří v domě: "K + M + B." Kašpar, Melichar, Baltazar - jména třech králů. Ve skutečnosti to znamená: "Christus mansionem benedicat" - Kristus požehnej tomuto domu.
Takže - požehnané a krásné vánoce všem.
