To se někdy stává, že nám manžel mává

Je to už pěkných pár let, co jsem o víkendech na chalupě tak jednou za čtrnáct dní jezdívala k tetičce do nedaleké vesnice koupit vajíčka. Zároveň i na kafe a něco menšího. A hlavně i na kus řeči - abych     neurazila.

Jednou takhle v sobotu odpoledne - bylo hodně jahod - jsem popadla košík na vejce a hurá na věc. Ať ještě večer stihnu k televizi bublaninu. Kus řeči u tety se obvykle protáhl na hodinku až dvě a tak jsem rychle vyrazila. Auto tehdy stálo uprostřed dvora a mělo všechny dveře rozprásknuté úplně dokořán. "Proč ne,"- mínila jsem v duchu, den byl horký, tak si autíčko prostě lebedí. Trochu mě to sice udivilo, ale nijak jsem nad tím zase až tak moc nedumala. Když jsem sedla za volant a krátce zatroubila (to jako na pozdrav, že už jedu), vyběhl ze zadní části dvora z jedněch vrat můj drahý. A v patách za ním i syn. Oba vehementně mávající oběma rukama. Mávali hodně, to tedy musím říct. Mnohem víc´ než obvykle.  Dokonce něco volali. Ale já už měla puštěné rádio a tak mě jen zalil slastný pocit. Jakouže to mám báječnou rodinu. Vždyť přece, coby dup (za hodinku, za dvě) jsem zpátky a takhle se loučíme. Když jsem zatáčela na cestu za domem, zahlédla jsem ještě oba, jak dokonce za mnou utíkají. A za nimi náš veselý pejsek s radostně vlajícím ocáskem. Zase nic tak neobvyklého to nebylo. Až na to dlouhé, předlouhé mávání. Byla jsem z toho v ten moment úplně hotová, takový příliv lásky se mě zmocnil. Když jsem však - stále dojatá - vyjížděla z úvozu na silnici a musela na chvíli zastavit, přeletěl mi přes zadní sklo nějaký stín. Dokonce jsem zaslechla podivné šustnutí. Asi velký pták, nejspíš´dravec, napadlo mně. Tak to jsem si myslela.

No, u tetičky po zakoupení jsem jako obvykle poseděla, popila (kafe, co jiného), pochválila dort, zahrádku, vyslechla, kdo umřel a kdo stále ještě ne a rozloučila se. Nezapomněla jsem ovšem zdlouhavě a dojatě vylíčit, jakou to mám báječnou rodinu a hlavně pak manžela. Který, i když ví, že se za pouhou minutku vrátím, tak mi vehementně mává. "Po tolika letech". Takže jsem opět zamáčkla dojatou slzu v oku - tentokrát společně i s tetičkou - a vyrazila zpátky. Mezi vraty mě však nečekal žádný vítací výbor, to tedy ani náhodou. Před chalupou už značně netrpělivě postával můj drahý a nebyl na rozdíl ode mě ani trochu dojatý. A vypadal poněkud zavile.  A kdeže prý mám TO nářadí. "Jaké nářadí, nikde nebylo," opáčila jsem zmateně. Byla jsem z těch jeho dotazů poněkud vedle a nechápala, co vlastně po mně chce.

Co chtěl? Nějaký ten vercajk, který měl rozložený na zahrádce střechy auta, když před mým odjezdem něco spravoval. Nebo montoval, kdo se v tom má vyznat. Takže, žádná ptačí letka ani křídlo přes zadní sklo, to ani náhodou. Ale kufřík s klíči a nevím čím ještě. A že tam dokonce prý byly i sika kleště!

Když jsem pak po nějaké době četla, že jakýsi roztržitý otec odjel s kočárkem i s dítětem na střeše auta, tak tomu už vůbec nevěřil.To že by se "jemu" nikdy a hlavně s ničím nestalo. No, s našimi velkými dětmi tedy určitě ne, pomyslela jsem si. Pak za nějaký čas jel nakupovat. A když se vrátil, chtěl vědět, kde jsou ty dvě zatracené bedýnky na nákup, které míváme v kufru auta. Že jsem je určitě někam "zase dobře" uklidila. A já si vzpomněla, že jsem je den před tím zahlídla obě hezky složené, ležící na střeše našeho autíčka. Kam je s oblibou pokládal a navzdory tomu stále dává, můj pečlivý manžel.