To je ale pěkná děuka

Dialekty jsou v některých částech naší země různé. A jejich vysvětlení bývá často úsměvné. A někdy, pokud to přeženu, ba i hrůzné.

Do ryze chodské rodiny mého nastávajícího jsem před lety (mnoha lety) přímo vtrhla. Vlastně se vřítila, po hlavě. A kdyby jen po hlavě.

Zadním kolem tatínkova skútru jsem se tehdy zapasovala (pevně zaklínila) do pletiva jejich předzahrádky. Abych tam - a to i se svým zadkem - zůstala už navždycky.

Snad, nebudu ale předjímat věci budoucí.

Rodinu, nastoupenou tenkrát v plném počtu a zbroji (včetně zvědavých sousedů), jsem asi hned napoprve dost vyděsila. No, ono omývat a ovazovat potencionální ryze neznámou (vyjevenou) nevěstu, tak to neměl tenhle uvítací výbor asi vůbec v plánu.

Na pohoštění, které bylo nachystáno očividně na mou počest, na to už jsem pozapomněla. Ale na zběsilou honbu za těmi všemi obvazy, kysličníkem a náplastěmi, tak na to se zapomenout hned tak nedá. Domem tehdy pobíhalo i několik sousedek, číhavě přepočítávajích mé četné boule, modřiny a šrámy. Takové divadlo se jim totiž hned tak nenaskytlo.

Nezapomenutelný byl a je pro mě pak první výrok mé nastávající tchyně: "To ste se nemusela tak tumlovát a takle se nám tuto pomlátit."  (Tumlovát = spěchat, tuto = tady, takle = takhle).

Načež budoucí tchán znalecky podotknul: "To budete nýčkot pěkně dlouho hopat." (Nýčkot = nyní, hopat = kulhat).

Sestra mého drahého zase ustrašeně šeptla: "Jak ste sebou tak flákla do tý naší hradby, až to se mnou trůklo. Pěkně sem se vydejřila." (Trůklo = škublo, trhlo, vydejřila = lekla se).

A tak jsem si začala zvykat. Například - že: Oslovení - mámo, táto, bábo, děrku - nejsou vůbec hanlivá. To ani náhodou. I když jsem byla zvyklá na jejich poněkud jemnější podobu.

A že: I můj manžel běžně sklouzne při návštěvě jejich rodiny do chodské "bulačiny." A já uslyším, co včil (právě) dělá: Bártuc Jozef, Holaruc Anton, Kabourkuc děrek, Horčíkuc bába, Šimkuc Manka, Rybákuc Běta, Novákuc Dorla.

Dále, že: Vona něco něhde zapomíla a von zasejc zrouna vo tom nic nevedíl. A hdo humříl a hdo ne a kemu se zasejc uďálo nedobře.  Atakdále, atakdále.

O jedné chodské pouti jsem pak prožila "skorošok." Z toho davu mužových známých a jejich dalších známých, kmotřiček a kmotrů na mě šly mrákoty. Na mě, zvyklé na přečetné příbuzenstvo! V jednu chvíli ke mně totiž přiskočila tetka v chodském kroji a manželovi do tváře vykřikla: "Jéjé, to si si vybral dívče a s takovým kukučem."

A nad naší tehdy čtyřletou holčičkou udiveně spráskla ruce: "To je ale pěkná děuka. A ten samyj kukuč. Jako máma, jako máma."

Hrozně jsem se urazila. A nebýt zaklíněná v tom davu, možná bych i utekla. Tetka - nezmar - ale pokračovala: "A pokompa má ale ta děuka ty zrzavý vlásky" - pátravě prohlížejíc světlou (mužovu) a mou (tmavou) hlavu. Nemohla jsem ani promluvit a než tiskla k sobě hlavičku naší hezounké černooké dcerušky, jejíž tmavorezavé lokýnky tehdy dráždily kdekoho.

Okrojovaný nezmar do mě vzápětí drcnul s dotazem: "A eslipa tě ten tvůj zápasník aspoň bíje, slnej je na to dost." A odcházejíc, smutně na mě přes rameno hodila: "To ten muj dokaváde moh, ten mi jich nandál, jéjé. Dyž se napíl. To sem někdy nevedíla, čípa ulastně sem."

Moje zasyčení: "Nebíje a ani nepíje, to by si moh´ zkusit" - tetku ale očividně zaskočilo. "To sou dneska věci, to sou věci", brblala, mizejíc v davu.

Tchyně pak mým poněkud ztuhlým rysům trpělivě vysvětlovala, že děuka je po chodsku dívče, děvčátko. A že: "Nemám bejt tak ´náhlá´."

Tak tomu už jsem rozuměla až moc dobře. Mé dvě osudové ženy, maminka s babičkou mi totiž od malička vtloukaly do hlavy: "Holka naše zlatá, nebuď taková ´náhlá ´."